Jan Žižka: Ekotendr? Dopadlo to jako vždycky

Ekotendr

Ekotendr

Na krach ekotendru ten výrok sedí, i když byl pronesen v jiné souvislosti. „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky,“ nechal se kdysi slyšet bývalý ruský premiér Černomyrdin.

Stačí si dát výsledek obřího tendru na likvidaci ekologických škod do souvislosti s nekonečným řetězem afér kolem veřejných výběrových řízení v Česku. Vskutku není žádný důvod k oslavným tanečkům v době, kdy zadávací dokumentaci brzy dostanou tři uchazeči v boji o dostavbu Temelína. Tedy v násobně větším tendru, jenž má Česku na dlouho zajistit energetickou bezpečnost. V tomto případě, pravda, nebude vítěze vybírat žádné ministerstvo, ale ČEZ, který se však dostává pod stále větší tlak politiků. Je to útěcha?

Bylo by možné namítnout, že ekotendr vlastně dopadl dobře. Alespoň se nedostal do fáze, kdy by se mohla stát skutečností všechna ta podezření z chystané korupce. Jistě, vždy může být ještě hůř. Ale takový závěr by nedával žádný smysl. Nikdo s jistotou neřekne, že nás nyní likvidace škod přijde levněji. Pravý opak může být pravdou – ztratili jsme tři roky, odstraňovaní škod se leckde zpomalilo, kontaminace v podzemních vodách se šířila, odkládalo se využití vyčištěných pozemků. Kdo spočítá všechny tyto skryté náklady ekotendru?

Můžeme přičíst i další vedlejší škody, které ekotendr způsobil. Prohloubil negativní vnímání českého podnikatelského prostředí. Přinesl pochybnosti o motivacích ministerstva financí, jež opakovaně vyřadilo z tendru skupinu PPF. Přispěl ke zostření politických šarvátek a pomáhal vnitřně rozvracet kabinet premiéra Nečase, čímž oslaboval naděje všech stoupenců reforem této vlády.

A vlastně také vrhl špatné světlo na odvětví, jež se jinde ve světě nadějně rozvíjí – na takzvaný zelený byznys, který teď v očích mnoha lidí může působit jako velkolepá příležitost pro novodobé české tunely. O podezřeních, potvrzovaných různými zdroji, že ekotendr přispěl i k pádu šéfa ČEZ Martina Romana, raději ani nespekulujme.

Přitom nelze tvrdit, že by myšlenka ekotendru byla sama o sobě špatná. Vůbec ne. Kdyby se to podařilo, stát mohl převést odpovědnost za likvidaci škod na velký subjekt, který by poskytl garance a zaručil limitní cenu – sraženou na co nejnižší úroveň ostrou soutěží všech uchazečů.

Jen by se nám při tomhle konstatování nesměla vybavovat vzpomínka na to, jak v českých poměrech dopadla veškerá (s velkou slávou ohlašovaná) partnerství veřejného a soukromého sektoru. Možná jsme příliš paranoidní a kolem ekotendru ve skutečnosti bylo mnohem méně špíny, než se zdá. Ani to by ale bohužel nic neměnilo na tom jediném podstatném – prostě to dopadlo jako vždycky.