Jan Žižka: Mezi Berlínem a Moskvou

Angela Merkelová

Angela Merkelová Zdroj: ctk

Frustrace sílí, nejen Čechům vadí stále mocnější německá vláda nad Bruselem, krizi eurozóny se nedaří řešit a spory mezi státy míří k faktickému rozpadu Evropské unie – přinejmenším té, kterou známe z posledních 20 let. Středoevropští euroskeptici se radují, národy podle nich znovu získávají ztracenou suverenitu.

Než se ovšem začneme z podobného scénáře – nikoli nemožného – radovat, měli bychom si položit otázku, co přijde pak. I europesimisté asi uznají, že harmonická spolupráce altruistických suverénních států to nutně být nemusí.

Německá Evropa

Když zachraňujeme EU, pomáháme budovat německou Evropu, zní argument kritiků. Do značné míry je oprávněný, role Berlína skutečně v dnešní krizi posiluje. Logika je naprosto jasná – bez Němců záchrana eurozóny není možná. Připusťme teď ale také představu, že mocné sousední Německo nebude spoutané žádnými evropskými zábranami a smlouvami. V čem je větší riziko – v německé Evropě, či v neevropském Německu? A k čemu by vedlo rozladění Němců z rozpadu vazeb, jež si především v západní Evropě budovali po celá desetiletí?

Výlety do historie ukazují, že v mnoha historických kritických chvílích pozornost Berlína mířila východním směrem. Němci a Rusové se domlouvali navzdory západním velmocím ještě ve dvacátých letech minulého století. A třeba Poláci mají s osou Berlín–Moskva mnohem dramatičtější zkušenosti než Češi. Stačí vzpomenout na různá dělení Polska, naposledy fakticky před druhou světovou válkou.

Vykolíkované hřiště

Jistě, dnes žijeme v úplně jiném světě a připomínání historie působí jako nesmyslné vyvolávání starých duchů. Nemusíme přece hned strašit válečnými konflikty. Takže zpět k přítomnosti. Symbolem nového německo-ruského partnerství se stal plynovod Nord Stream. Tento projekt nebral přílišné ohledy na zájmy tranzitních zemí, už také členů EU. Evropská unie dnes ovšem Polákům, Čechům či třeba Litevcům zajišťuje, že se mohou ozvat a jejich výhrady prostě v Berlíně, Paříži či Bruselu slyšet budou. Někdy získají více, jindy méně. Nic nenasvědčuje tomu, že by na tom bez EU byli Středoevropané lépe. Proč by pak na ně měli brát Němci či Rusové větší ohled?

V unii se řeší spousta věcí a vznikají kvůli tomu různé ad hoc koalice. Jednou proti Němcům bojujeme, jindy dokonce i oni potřebují nás jako své spojence. Hlavně ale víme, že se vše odehrává na docela jasně vykolíkovaném hřišti.

Mačkanice uprostřed

Je možné namítnout: Co je vlastně špatného na spolupráci s Ruskem? Opravdu, nic. Je také českým zájmem, aby se zdejší firmy prosadily na ruském trhu. Na druhé straně by dnes asi málokdo chtěl na budoucích ruinách EU stavět jakousi moderní obdobu RVHP. Představa ekonomické osy Berlín–Moskva a řady menších nedůležitých zemí, namačkaných do prostoru mezi nezakotveným Německem a Ruskem ovšem není o nic lákavější.

Jak se postupem času mizí komplexy Německa z rozpoutání poslední války, stává se i v rámci EU stále sebevědomějším. Ale pořád je to lepší scénář než ta mačkanice mezi ním a východní velmocí.