To už ale nejen vidí, ale i říká opravdu každý. Ostatně, v úvodní řeči to prohlásil i král sám, tedy ministr financí, který vládní předlohu z titulu funkce obhajuje. Nic překvapivého. Příliš bouřlivé debatě se premiér i ministr financí elegantně vyhnuli už tím, že o černých vyhlídkách české ekonomiky promluvili s předstihem. Teď už se podle nich zřejmě stačí ohánět novou prognózou Kalouskova úřadu. Pěkný alibismus.
Nová předpověď přece pouze potvrdila všeobecné očekávání. Hospodářství, budeli jen o trochu hůř, poroste o jedno procento, bude-li výrazně hůře, přijde stagnace, možná i pokles. Jak včera prohlásil správce státní pokladny, doba je mimořádně turbulentní, mimořádně nepřehledná. Je. Přesto se chce říct: Omezte se na novinky. Opakování mantry, že je naše ekonomika otevřená a závislá na tom, co se děje v západní Evropě, a dopad tamních potíží se v Česku závislém na exportu musí projevit, už opravdu nestačí. Od lidí, kteří mají v rukou správu věcí veřejných, právem očekáváme víc.
Signály o hrozící stagnaci v eurozóně přicházely od léta. Od léta bylo v podstatě jasné, že připravený rozpočtový plán na příští rok bude poněkud virtuální. Že ho ministr financí odmítl přepisovat, má logiku. Případný nový návrh by nebyl virtuální o nic méně. Nepochopitelné ale je, že ani teď není vláda schopna říci alespoň dílčí konkrétní představu, jak bude postupovat. Ujištění, že mírný propad státních příjmů v rozsahu sedmnáct až dvacet miliard bude kabinet schopen řešit a na případnou větší katastrofu že vymýšlí recepty Národní ekonomická rada vlády, opravdu nestačí.
Samozřejmě, snadná řešení nejsou k mání. I když ta nejjednodušší, která rychle zaberou na příjmové i výdajové straně rozpočtu, jsou nabíledni: zvýšení a sjednocení daně z přidané hodnoty třeba na devatenáct procent, odložení důchodové reformy minimálně o rok. V kuloárech se o obou možnostech mluví, jejich vyřčení nahlas oddalují vládní politici, jak jen to jde. Důvod je nasnadě – žádný, ani ten nejprostší z možných protikrizových kroků není domluvený v koalici.
V tom je právě celá bída současné vládní politiky. Trojkoalice sice je schopna díky pohodlné sněmovní většině prosadit vlastně cokoli, shodu na určitých krocích ale hledá jen obtížně a velmi pomalu. Ze všeho nejdříve sčítá a odečítá volební zisky a ztráty. To v „mimořádně nepřehledné době“ zavání mimořádným malérem.
