Závod o to, kdo na čelných místech kandidátky umístí co možná nejznámější a pokud možno úctyhodná jména, už prohrál třeba bývalý véčkař a exministr Josef Dobeš, který přes rok pracně budoval hnutí Pro sport a zdraví. Jeho čelné představitele zlanařili skauti zemanovců. Babišovo ANO zase vyfouklo občanským demokratům Tomáše Březinu, majitele firmy Best a podnikatele roku 2007. I ta zbývající hrstka pravověrných véčkařů se rozkládá kvůli nápadu Víta Bárty spojit se s Úsvitem senátora Okamury. A výčet by mohl pokračovat. V české politice zkrátka chybí nejen jasní lídři, ale důvěryhodní reprezentanti vůbec. Je to jasný znak rozvratu. Ten se může lehko přelít, a nejspíše také přelije, do nové povolební Poslanecké sněmovny. Té, která by měla další čtyři roky udávat takt celé zemi.
Bezprostřední nebezpečí z toho plyne především pro státní rozpočet na příští rok. Nechme stranou, že si ho nová vláda bude chtít přizpůsobit k obrazu svému, a tudíž plán, který předloží kabinet v demisi, bude přinejlepším orientační. Horší je, jak nepřehledná situace může nastat v dolní komoře parlamentu, pokud se do ní dostane početná skrumáž stran a hnutí, které jen tak tak překročí potřebnou hranici.
Po parlamentních volbách v roce 2006 trvalo více než dva měsíce, než se politické frakce shodly jen na osobě předsedy Poslanecké sněmovny. „Přechodně“ tehdy funkci po sedmé volbě dostal socialista Miloslav Vlček a vydržel v ní celé další čtyři roky. Tento moment je klíčový. Teprve po zvolení šéfa může být svolána ustavující schůze sněmovny. Kdyby se situace opakovala, pak se první jednání, na němž se ustavují všechny orgány dolní komory, posunuje na konec listopadu, možná prosince. Rozpočtové provizorium by bylo nevyhnutelné. Stejná situace může navíc nastat při skládání nové vlády. Nový kabinet si přitom „Rusnokův rozpočet“ musí osvojit, jinak je s ním amen a všechno začíná nanovo. Nezbývá zkrátka než věřit, že provizorium bude trvat měsíc, nejvýš dva. Jinak ekonomika, která jen nesměle zvedá hlavu, dostane tvrdou ránu.
Není to jediné nebezpečí, které hospodářství hrozí. Dalším může být daňová politika. Že se daně zvednou, je asi při nadějných volebních vyhlídkách levice nevyhnutelné. Konkrétní podoba odvodů je ovšem ve hvězdách. A vzpomínky na koaliční jednání o podstatných záležitostech jsou až moc živé. V tom tkví další nebezpečí příliš pestré sněmovny. Budoucnost je samozřejmě v rukách voličů. Je to klišé, ale také fakt. Snad se lidé v politice, stále méně přehledné, racionálně zorientují. Zvlášť ti nerozhodnutí, jichž je podle průzkumů třetina.
