Vláda Andreje Babiše přečkala parlamentní hlasování o nedůvěře. Politická situace se však bude nadále vyhrocovat. Příčinou je velký společenský přetlak, který nemůže najít své vyústění. V pátek večer zaplavila média teorie, že výsledek hlasování v poměru 90 : 92 ve prospěch opozice je vlastně velkým morálním vítězstvím nebabišovských sil. No to ani náhodou. Skutečným vládcem v české politice je už od loňských voleb koalice 115 poslanců ANO, SPD a KSČM, která udává tón v debatách a určuje směr politického vývoje. Za aktivní podpory prezidenta.
To, že jsou momentálně ve vládě zástupci ČSSD a ne Okamura, je Babišův pokus o zahraničněpolitické vyvažování. Základní politická osa je ale jasná a jedno taktické hlasování, v němž vládní ČSSD zrovna odešla ze sněmovny, na tom nic nezmění. Opozice by si neměla nic nalhávat. Stačil už způsob, jakým většina opozičních poslanců i politických pozorovatelů naskočila na nesmyslnou diskuzi o „plánu B“.
Prezident i premiér neustále opakovali: Když nevíte, co bude po pádu Babišova kabinetu, nemůžete shodit vládu. Opozice spolu s politickou veřejností tuto logiku přijala, čímž se v ní „uvěznila“ a zčásti ztratila pro své hlasování legitimitu. Politická hra je však úplně jiná. O „plánu B“ mohu v politice i v podnikání teoreticky uvažovat a dělat předběžné dohody, ale nejdříve musím provést „plán A“.
To nejsou matematické vzorce, ale skutečný život, v němž je tolik proměnných, že po plánu A může klidně nastat změna pomyslného bojiště. A ještě něco: odkdy se ještě před tahem A říká, jaký bude tah B? Ano, v některých případech to možné je, ale vyzrazovat další strategii předem bývá obvykle nesmysl. A zase chyběl opozici někdo, kdo by jasně řekl: Běžte s plánem B kamsi, tady stojí absolutně nedůvěryhodná osoba v čele státu a nejdříve budeme hlasovat o jejím dalším setrvání.
Českým specifikem je, že jinde by hlavní síla vládní koalice cítila ohrožení svých pozic a snažila se krizi kolem svého lídra nějak řešit. Třeba by ho poslala na střídačku, donutila k nějakému prohlášení nebo ke kompromisu ve věci jeho trestního stíhání. Jenže ANO je ve skutečnosti politickou divizí jedné firmy a nehledí dál než na budoucnost spojenou se svým předsedou. Výsledkem poslední politické krize je, že se bude stupňovat také rétorika té „druhé“ části společnosti, která se v krizi postavila na Babišovu stranu.
Ta se snaží vnutit národu představu, že se jedná o puč. Přitom hlasovat o nedůvěře nebo demonstrovat na náměstích je přirozené právo opozice stejně jako kriticky naladěné veřejnosti. Pokud tato krize nevyřešila nic, je logické, že společenský přetlak bude eskalovat. A to nejspíš už v době lednového výročí upálení Jana Palacha, případně kolem voleb do europarlamentu a podzimního třicátého výročí sametové revoluce. Ne, Andrej Babiš tuhle politickou krizi nevyhrál. Jen ji odsunul do blízké budoucnosti.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex.
