První, co po oznámení konce předvolební koalice lidovců a Starostů člověka napadne, je posměšek. No jo, ti lidovci! Následně se ozvou staré vtipy o politicích, kteří nepodvedli jen toho, kterého v budoucnu teprve podvedou.
Tentokrát je však situace přece jenom jiná. Velmi dlouho se zdálo, že hlavní volební boj se odehraje mezi dvěma relativně stejně silnými politickými subjekty, totiž ČSSD a hnutím ANO. Nechme stranou, že jde o členy jedné vládní sestavy.
Impotentní opozice prostě nedokázala nastavit aranžmá politického boje v duchu polarity opozice proti vládě či pravice proti levici. Takže dlouho bylo jasné, že hlavní volební střet se odehraje mezi populisty z ANO a socialisty z ČSSD. Nedostatek nabídky chtěla využít ve vládě trochu upozaděná KDU-ČSL a rozhodla se oprášit starý koncept třetí síly. Ostatně jej poprvé použil její expředseda Josef Lux, když na podzim 1998 vytvářel Čtyřkoalici, která chtěla na politickém trhu konkurovat ČSSD a ODS.
Novodobý projekt třetí síly se zrodil po volbách na podzim 2016. Opoziční hnutí STAN se odpojilo od TOP 09 a ve většině krajů šlo do voleb samostatně nebo na společné kandidátce s lidovci – a překvapivě uspělo. Z nově vzniklého sebevědomí se zrodil nápad přenést podobný model na celostátní úroveň.
Záměrem bylo přidat k tradičním lidoveckým sedmi procentům hlasy Starostů a přetáhnout městské liberály od TOP 09 – a tím mimo jiné završit existenci strany, s níž měli lidovci od samého počátku nevyřízené účty symbolizované osobou Miroslava Kalouska. Problémem koalice KDU-ČSL a STAN bylo, že šlo o příliš racionalistický projekt, jemuž chyběl vášnivý étos, který by přivedl nerozhodnuté voliče.
Bylo to dáno tím, že lidovci zůstávali ve vládě s Babišem a socialisty a současně Gazdíkovi Starostové kolísali mezi provládními a protivládními postoji. Prodat něco takového jako alternativu k ANO a ČSSD se mohlo podařit jen u malého počtu voličů. I za této situace však stále zůstával ve vzduchu relativně velký počet voličů, které by šlo potenciálně oslovit. To se ovšem změnilo po nedávné vládní krizi symbolizované vytlačením Andreje Babiše ze Sobotkovy vlády. Podle interních průzkumů některých politických stran se mnoho lidí postavilo za Andreje Babiše a rozhodlo se pro něj v říjnu hlasovat, čímž dále poklesl počet „volných“ hlasů na politickém trhu.
Předvolební průzkumy současně signalizovaly v případě neúspěchu koalice lidovců a Starostů reálnou možnost vzniku jednobarevné vlády Babišova hnutí. Když podobná čísla ukázal už druhý průzkum v řadě, začalo být riziko spojené s klasickou dvojkoalicí, která musí ze zákona překonat hranici deseti procent hlasů, velmi vysoké. U lidovců začal převládat pocit, že než umožnit vládu jedné strany, je lepší vycouvat z ambiciózního projektu. To také širší vedení KDU-ČSL udělalo. Z hlediska reálpolitiky nešlo o zradu, ale o zatažení za záchrannou brzdu.
