Dopad amerických prezidentských voleb na naši ekonomiku máme tendenci přeceňovat a letos je to ve světle koronavirové krize ještě viditelnější. Váha hospodářských rozhodnutí spočívá čím dál víc na centrálních bankách a stále méně na vládách.
Opticky stále žijeme v předchozích staletích a vnímáme vlády a prezidenty jako hlavní a prakticky jediné tvůrce hospodářské politiky. Učebnice ekonomie ale mají ale mají v makroekonomickém oddílu minimálně dvě velké části – rozpočtovou politiku vlády a měnovou politiku centrální banky. Obě byly a stále jsou významné, to není možné zlehčovat, nicméně při pohledu na vystrašenou atmosféru kolem prezidentských voleb (a často i u nás kolem voleb parlamentních) je nutné připomenout, že tu měnová politika je, nezávisle na tom, kdo zrovna vládne.
Hned zkraje nového milénia po takzvané internetové horečce v kombinaci s 11. zářím srazila americká centrální banka úrokové sazby směrem k nule a bezprecedentně podpořila podlomenou ekonomiku. Následná normalizace sazeb propíchla finanční bublinu a vedla ke krizi z let 2008 a 2009. Od té doby se sazby odpoutaly ode dna jen krátce, jen aby šly na nulu spolu s koronavirem.
K politice extrémně levných peněz a mizivých výnosů ale úrokové sazby nestačily a centrální banky po celém světě v čele právě s tou americkou přicházely k tehdy alternativním a málo vyzkoušeným nástrojům, typicky ke kvantitativnímu uvolňování. Masivní nákupy, záchrany bank, investice do korporátních dluhopisů… To vše se dělo bez ohledu na to, kdo byl zrovna prezidentem, často dokonce navzdory tomu.
Ostatně, vzpomeňme si ještě na nedávné lamentování prezidenta Trumpa nad pozvolným zvyšováním úrokových sazeb ve Spojených státech. Americká centrální banka tlumila přehřívající se ekonomiku, což vedlo k poklesu akcií a nižšímu výhledu na růst ekonomiky. To se Trumpovi samozřejmě nelíbilo, zejména před nastávajícími volbami. Kdyby to bylo na něm, obětoval by vyšší inflaci, jen aby se mohl v kampani chlubit růstem burzy a domácího produktu. Nezávislá centrální banka ale vyšší inflaci dopustit nemohla.
I kdyby byl prezidentem dál Trump nebo ho vystřídá demokratický konkurent, nesmíme zapomínat na to, jak mocnými a aktivními se staly v poslední době centrální banky. Jistě, domácí i zahraniční politika republikánů a demokratů se liší, a to významně, ale s růstem důležitosti měnové politiky se jejich důležitost nutně relativně snižuje. Politici stále můžou napáchat nevratné škody anebo přijít s klíčovými reformami. Ale dokud bude vedle stát nezávislá centrální banka, bude velká část hospodářské politiky předvídatelná bez ohledu na to, kdo je zrovna prezidentem. A nezávislá snad bude, když se nenechala přejet takovým buldozerem, jako je Donald Trump.
Co to znamená pro ČR? Je to důležitá volba, o tom není pochyb. Trump je rozbuškou ve vztahu mezi Spojenými státy a Velkou Británií, mezi členy NATO, visí nad ním otazník obchodních válek s Čínou nebo dokonce Evropskou unií a důležitý je pro nás NordStream2. To vše se nás dotýká.
Biden bude mít navíc prostor více utrácet, a i když je to na úkor amerických daňových poplatníků, na světové trhy se může přelít pozitivně. Stejně tak je pravděpodobné, že bude USA pod jeho vedením klidnější a prospěje to mezinárodnímu obchodu. I kdybychom nesouhlasili s jeho programem, pro Českou republiku je to spíše pozitivní zpráva.
Bidenovo zvolení má tendenci podepisovat se na silnější koruně a lze se domnívat, že zmírní zbytečné napětí, které na trhy přinášel impulzivní Donald Trump. Nepředstavujme si však ani u jedné z těchto dvou voleb konec světa nebo ráj na zemi. Nejen protože to sama o sobě není pravda a ani jeden by svět nezničil a ani nemá moc ho radikálně zlepšit, ale zejména protože představují jen jednu část hospodářské politiky. Nezapomínejme, že je tu ještě jedna a stále důležitější kapitola.
