Po několika dnech váhání se poslankyně ANO, bývalá ministryně spravedlnosti a nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková rozhodla odmítnout nominaci na veřejnou ochránkyni práv. Celá aférka ukázala, že i po třiceti letech od listopadu 1989 existují problémy a nejasnosti ohledně vyrovnávání se s komunistickou minulostí.
Válková ze své nominace couvla minulý týden v pátek poté, co čelila kritice kvůli článku z roku 1979, pod nímž je podepsána společně s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem.
Sama nominantka se na žádném pronásledování disidentů nepodílela – to je fakt. Jinou otázkou je, do jaké míry její tehdejší činnost byť v teoretické rovině napomáhala tehdejšímu režimu. Nelze přehlédnout, že v letech 1975 až 1988 působila jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře ČSSR, což bylo špičkové pracoviště tehdejší komunistické justice, kde mohly pracovat jen skutečně oddané a prověřené komunistické kádry. Zvlášť když na toto pracoviště nastoupily v době vrcholné normalizace.
Těžko se lze smířit s představou ideologicky nezaujaté odbornice, která bez ohledu na společenské poměry normálně odvádí svou práci. Každý v době normalizace musel sám v sobě řešit, do jaké míry znamená jeho pracovní nasazení kolaboraci a přitakání tehdejšímu režimu, a kde sám vidí hranici, kterou nemůže z morálních důvodů překročit. A práce ve výzkumném ústavu generální prokuratury, která stála v čele tehdejších justičních represí, nepochybně překročením takové hranice byla.
Stejně problematické je ovšem i téma, na němž si Válková brousila právnické ostruhy. Ochranný dohled byl do právního systému zaveden v roce 1973, v letech začínající normalizace, a šlo o institut převzatý ze SSSR. Přestože zřejmě nebyl primárně určen k šikaně disidentů, postupně se takovým nástrojem stal.
Každý občan měl možnost se ze zahraničního rozhlasu, z materiálů Charty 77 či VONS dozvědět o jednotlivých případech, kdy byl tento pochybný institut, který fakticky znamenal trest po trestu, zneužíván v boji proti opozici. Pokud o tom Válková nevěděla, možná spíše nechtěla vědět, jedná se o naprosté charakterové selhání. O směs naivity a fachidiocie.
Měrou vrchovatou to platí i o článku, který napsala s rudým prokurátorem Urválkem. Urválek byl bezpochyby nejodpornějším zjevem bolševické justice, se kterým těžko může mít normální čestný člověk cokoli společného.
O to více bije do očí rozdíl mezi Válkovou a brněnskou advokátkou Zdeňkou Urválkovou, snachou krvavého prokurátora, která se ve stejné době spoluprací s disentem snažila napravovat hříchy svého tchána. Nelze než souhlasit s prezidentem Milošem Zemanem, který prohlásil, že problém není v článku, ale ve spoluautorovi. I kdyby spolu napsali článek o boji s kůrovcem, bylo by to nepřijatelné.
Je neuvěřitelná ta selektivní slepota, či chcete-li nulová míra sebereflexe, s níž Válková svou činnost na poli komunistické justiční a kriminologické teorie hájí. Když se vzdala kandidatury na ombudsmanku, zdůvodnila to nakonec svým členstvím v KSČ. Jako by zrovna členství ve zločinecké straně, v níž byly téměř všechny současné ústavní a justiční špičky, většině národa vadilo.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
