Robert Šlachta oznámil, že jde do politiky. Svůj záměr, který již nějakou dobu inzeroval na svém facebookovém profilu, nyní přetvořil v hnutí pod názvem Přísaha.
Opět tak prokázal, že sebestřednost a namyšlenost jsou průvodním jevem jeho povahy, a že ve svém egoismu nezná míru. Hlavu mu popletl úspěch jeho memoárů, ve kterých sice lhal jako baron Prášil, nicméně se kniha stala kasovním trhákem a Knihou roku.
Nejde ale jenom o lhaní. Šlachtovu kariéru provázela celá řada kauz, které s velkým mediálním humbukem spustil, aby po čase vyšuměly do ztracena, případně soudy po letech konstatovaly osvobozující rozsudky. Kauzy zároveň provázely masivní úniky z neveřejného přípravného řízení „z policejních zdrojů“, které měly zveličit Šlachtovu důležitost, a ovlivnit veřejnost, případně soudy pro policejní verzi případu.
Trestní řád byl pro Šlachtu vždy jenom cárem papíru, který je možné porušovat kdykoli, kdy se děje „dobro“ A tak za jeho časů docházelo k falšování a výrobě důkazů o neexistující trestné činnosti, jenom proto, aby se Útvar pro odhalování organizovaného zločinu mohl dostat k odposlechům, které pak soudy rušily jako nezákonné. Stačí připomenout případy Libora Grygárka či Jany Nečasové. K Šlachtově osobnostní výbavě patřila i pomstychtivost vůči každému, kdo mu kdy šlápl na kuří oko.
Petr Nečas si vysloužil protistátní puč a trestní stíhání, protože se mu vysmál, když po něm chtěl, aby jej udělal policejním prezidentem. Petr Plaňanský býval úspěšným policistou protimafiánského útvaru, a po příchodu Šlachty do jeho vedení úředníkem na vnitru. Jeho slibnou kariéru ukončilo, když začal prošetřovat své bývalé kolegy kvůli finančním machinacím. Nakonec se stal obětí jejich intrik a zmanipulovaného trestního stíhání. Grygárka rovněž bezdůvodné šest let stíhal jenom kvůli tomu, že odmítl respektovat estébácké vyšetřovací metody, které Šlachta zavedl.
K těm patřilo mimo jiné i vydírání a korumpování svědků či obviněných, jako se to stalo účetní Janě Šádkové v kauzách Dopravního podniku a Oleo Chemical, kterou nejdříve chtěli jeho podřízení finančně korumpovat, aby vypovídala podle jejich not, a když odmítla, vyhrožovali jí při zatýkání odebráním dítěte. Docházelo k ponižování a zastrašování rodinných příslušníků, kteří s účelovými trestními řízeními neměli nic společného, jako se to stalo Grygárkově těžce nemocné tchýni, či příteli státní zástupkyně Dagmar Máchové, kterého nechali svléknout na letišti svléknout donaha kvůli vymyšlenému udání, že převáží drogy.
Šlachtovu éru provázely rovněž taková protizákonná jednání, jako „utajená prohlídka auta“ soukromého detektiva Igora Gáborika v kauze Beretta. Odposlechy, sledování fabulování důkazů, aby mu seděly do jeho příběhů, byly jediné detektivní metody, na něž se vzmohl. Výsledkem byl desítky pošramocených kariér, zničených životů nevinných a bezúhonných občanů. Z útvaru pro boj proti organizovanému zločinu tak udělal za dobu svého působení pravý opak. Hnutí, které Šlachta zakládá se svými komplici zakládá, by se tak mělo trefněji jmenovat Lžipřísaha.
