Nedělní maďarské referendum o povinných migračních kvótách bylo neplatné. K urnám nepřišlo dost lidí. Limit platnosti je 50 procent oprávněných voličů plus jeden hlas. Vláda v čele s Viktorem Orbánem, která referendum iniciovala, přesto mocně oslavuje.
Jak je možné interpretovat porážku jako vítězství? Snadno. A není to ani kvadratura kruhu, protože kvóty odmítly tři miliony lidí. A komunikační mágové vládní strany Fidesz si vzpomněli, že tolik hlasů nedostal v referendu v roce 2004 ani vstup Maďarska do EU, takže se může slavit. Proč ale bylo referendum tehdy platné a proč dnes není? Inu proto, že mezitím právě Orbánova vláda zavedla limit platnosti referenda, právě onu nadpoloviční účast, aby zabránila různým opozičním referendovým iniciativám. Faktem totiž je, že v Maďarsku nikdy k žádnému referendu nepřišla více než polovina voličů, takže tímto způsobem bylo možné opozici omezit, znechutit, zastrašit. Jenže tato zbraň teď vystřelila na své tvůrce.
Proč ale nezabrala intenzivní vládní kampaň před referendem? Proč většina lidí ignorovala výzvy vládních politiků a osobně premiéra Orbána? Je to celkem jednoduchá psychologie, až se člověk diví, že vláda do této pasti spadla. Obyčejné lži, zastrašování a nepokryté vyvolávání nenávisti vůči migrantům měly podnítit lidi jít ve strachu před uprchlíky hlasovat. Jenže se stal opak – lidé se evidentně přejedli masivní propagandy, která často vypadala jako parodie sebe samé, která běžela permanentně den co den dlouhé měsíce hlavně ve veřejnoprávních médiích. Většina voličů proto bojkotem referenda odmítla celou tuto mašinerii. To ale neznamená, že padne vláda nebo že premiér podá demisi. Tak otázka nestála a nestojí, parlamentní volby jsou až za dva roky.
Pro opozici by proto zřejmě bylo chybou vyvozovat z neplatnosti referenda nějaké dalekosáhlé závěry. Například o porazitelnosti Fideszu. Maximálně může jít o zárodek budoucí spolupráce jinak roztříštěné levice.
Jinak propaganda vesele pokračuje. „Drtivé vládní vítězství“ se valí – jak říkávají Maďaři – i ze štěrbin mezi parketami. Vláda spolu s krajní pravicí má dostatečnou většinu, aby prosadila změny ústavy v tom smyslu, že sem nikdo nesmí posílat migranty bez souhlasu parlamentu. Brusel ale bude tvrdší oříšek než domácí scéna. Sotva jen tak skousne, že Maďarsko migrantům i Evropské unii takříkajíc ukázalo fík.
A propos – Orbán v závěru kampaně na adresu migrantů prohlásil: „Ať zůstane každý pod svým fíkovníkem.“ Maďaři však nemají s jižním ovocem dobré zkušenosti. V kultovním filmu Svedok z totalitních šedesátých let vypěstuje hlavní hrdina pomeranč. Jenže plod mu ukradnou, a tak místnímu vládci soudruhu Baštovi naservíruje citron. Bašta se s kyselou grimasou na tváři ptá, co to je. Maďarský pomeranč, zní odpověď, trochu žlutý, trochu kyselý, ale je náš.
No a Orbánův fík je trochu zelený, trochu trpký, ale je maďarský.
Autor je spolupracovníkem redakce
