Komentář Heleny Horské: Jak zneužít minimální mzdu

Zdroj: ČTK

Zase se blíží volby a minimální mzda se opět stává obětí politických tahanic. ČSSD s podporou největší odborové centrály navrhuje zvýšit od příštího roku minimální mzdu o 1500 korun na 13 700 korun hrubého. Potřetí v řadě by minimální mzda rostla dvouciferným tempem. Ostře se diskutuje také o valorizačním koeficientu, tedy o poměru mezi minimální a průměrnou mzdou, a s tím souvisejícím mechanismem, kterým by se minimální mzda postupně přibližovala k padesáti procentům mzdy průměrné.

Minimální mzda je snadno zneužitelná k populismu. Není zcela možné určit její „ideální“ úroveň. Možná i to je jeden z důvodů, proč třetina zemí EU minimální mzdu raději plošně negarantuje. Když vláda ve svém programu slibovala zaměstnavatelům závazná pravidla pro předvídatelný růst minimální mzdy, nikde se nezmínila, že by se minimální mzda měla dostat na polovinu průměrné mzdy. Původní cíl zněl čtyřicet procent a ten bude letos dosažen. Požadavek ministryně sociálních věcí není podložen ekonomickými argumenty. V unii se poměr mezi minimální a průměrnou mzdou pohybuje kolem 44 procent. Jen ve Slovinsku a v Litvě se tento poměr trvaleji pohybuje kolem padesáti procent.

Současný návrh odborů a ČSSD by vedl k prudkému a plošnému zvyšování mezd odspodu, tedy od minimální mzdy přes zaručené mzdy výš. Prostor pro diferencovaný růst dle výkonnosti, produktivity a přidané hodnoty by se dál omezil. Po trojím růstu minimální mzdy už cítíme dopady. Růst výrazně nadprůměrných mezd se zpomalil, podíl osob se zdravotním postižením na nezaměstnanosti vzrostl. Nový návrh může vystavit naši zemi nebezpečí odlivu mozků za lepším výdělkem a některým skupinám obyvatel zkomplikovat získání práce.

Pokud je skutečným zájmem státu zlepšit příjmovou situaci osob pobírajících minimální mzdu, bylo by rozumnější tlačit na výrazné snížení odvodové zátěže „levné práce“. Z hlediska míry zdanění nízkých mezd patří Česko do nelichotivé první desítky zemí EU.

Ekonomice a nakonec i samotným zaměstnancům pobírajícím nízké mzdy může škodit i navržený valorizační mechanismus, který by zafixoval minimální mzdu k průměrné mzdě dosažené přede dvěma roky. Připomíná to mandatorní výdaje ve veřejných rozpočtech nebo indexaci dávek. Všechny tyto položky spojuje jediné: nedostatečná pružnost a zpožděná reakce na vývoj ekonomiky.

Vysoké mzdové náklady by v situaci propadu ekonomiky nutily propouštět právě pracovníky s minimální mzdou. Naopak v okamžiku, kdy by se ekonomice začalo dařit, minimální mzda by nerostla tak rychle jako ostatní mzdy, protože by byla vázána k nízké průměrné mzdě z „chudé“ éry. Zaměstnanci s minimální mzdou by přišli na řadu jako poslední. Zkusme se proto vrátit k ekonomickým argumentům a přijít s lepšími návrhy na úpravu minimální mzdy.

Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank