Podle informací České národní banky zahraniční dluh Česka vyšplhal přes čtyři biliony korun a překonal hranici 90 procent roční produkce ekonomiky. Tato zpráva na první pohled budí značné obavy. Olej do ohně můžeme ještě přilévat dalšími údaji – náš zahraniční dluh se za posledních sedm let zdvojnásobil, teoreticky každý Čech včetně novorozeňat dluží zahraničním subjektům v průměru skoro 450 tisíc korun. Proč tedy nikdo nebije na poplach a naše koruna neoslabuje? Protože není důvod. Zatím.
V odborné literatuře se sice obecně hovoří o nebezpečí prudkého vzlínání dluhu, ale toto je jiný příběh. Příběh o velké oblibě české koruny a českých státních dluhopisů mezi zahraničními investory. Nemá to nic společného s tím, že by se české domácnosti, firmy, banky či vláda bezhlavě zadlužovaly v zahraničí.
Zahraniční investoři vložili obrovské částky do českých státních dluhopisů. A co český dluhopisový trh nevstřebal, to uložili na účtech místních obchodních bank. Český stát z tohoto obrovského zájmu investorů těžil – náklady na státní dluh prudce poklesly. Na druhé straně zhruba polovina vládního dluhu je nyní v rukou zahraničních subjektů.
Tak raketový vzestup zahraničního zadlužení je bohužel vedlejším nepříjemným projevem kurzového závazku ČNB. To on přilákal do české kotliny finanční investory ze zahraničí. Nemalá část jejich eur či dolarů ale skončila na devizovém účtu ČNB. Takže proti čtyřbilionovému zahraničnímu dluhu stojí více než tři biliony devizových rezerv centrální banky.
Kdyby se zahraniční investoři rozhodli třeba i ze dne na den společně opustit Česko, s korunou by to sice zahýbalo, ale závazkům bychom bez problému dostáli. A o to vždy jde. Dluhová krize nevzniká při nějaké konkrétní úrovni dluhu, ale při neschopnosti země dluh uhradit. A to se nás zatím opravdu netýká.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank
