Ostrovní Kubánci Fidela Castra oplakávají, exulanti v Miami slaví. Západní politici Castrův odkaz odsuzují, východní spojenci ho naopak velebí. „Máximo Líder“ Fidel Castro dělil svět zaživa a rozděluje ho i po smrti.
Má to logiku. Syn plantážníka a jeho kuchařky měl vždy jasno – buď černá, nebo bílá. Komunismus je dobře, kapitalismus špatně. V časech studené války se cítil jako ryba ve vodě. Aby také ne: malý ostrůvek dostal na jeviště globální politiky, podporoval Moskvu, kde se dalo (včetně invaze do Československa v roce 1968), za politickou, a předně hospodářskou přízeň Kremlu platil životy kubánských vojáků vysílaných do Afriky.
Zlom přinesl Michail Gorbačov a jeho politika glasnosti. Bašta východního bloku začala praskat a na Kubě začalo být ekonomicky zle. Nebýt Venezuely a jejího lídra Huga Cháveze, který zajistil sice „svobodnému“, ovšem chudému a americkými sankcemi přiškrcenému ostrovu dodávku ropy za cenu blížící se nule, spadla by Kuba na samé dno. Což má momentálně odvrácenou stránku mince, vezmeme-li v úvahu venezuelský hospodářský kolaps.
Mizerii si uvědomovalo i vrcholné kubánské vedení. Fidel rezignoval před deseti lety na post hlavy státu, jeho bratr a nástupce Raúl začal s opatrnými reformami. Jejich cíl byl rozporuplný od samého začátku: měly postavit Kubu na nohy, ale zároveň zachovat totalitní režim a centrální plánování.
Vzorem byla, alespoň zpočátku, Čína. Ta se však následně, k nelibosti obou Castrů, vydala vlastní cestou, jejíž směr a dopady motají hlavy státníkům a ekonomům.
Jistou naději dal Kubě americký prezident Barack Obama. Bratrskému klanu vyrazil trumfy z rukou tím, že zahájil, na rozdíl od svých předchůdců, bezpodmínečné uvolňovaní obchodního embarga. A to bez ohledu na plné kubánské věznice. Své snažení korunoval letošní březnovou návštěvou Havany a tvrzením, že jeho nástupce zruší restrikce úplně.
Castrovým nebyly tyto „inovace“ po chuti, Raúl se přesto choval pragmaticky. Umožnil limitovaný, posléze státem kontrolovaný dovoz aut ze zahraničí. Mohly by udělat tečku za érou „máquin“ – starých vraků americké výroby, které se Kubánci naučili sestavovat a svépomocí opravovat.
Podíl státních podniků spadl na 71 procent, půl milionu lidí podniká. Zůstává přílišná byrokracie, která dusí realitní trh, chybí fungující internet. Reformní tempo navíc v posledních dvou letech zpomalilo: Fidel šlapal na brzdu, kde se dalo, a Raúl měl dosti práce s domácí politickou opozicí.
Donald Trump má nyní na výběr. Buď se pomstí za nenávistné komentáře ke svému zvolení a ponechá Kubu v izolaci, byť už ne takové jako kdysi. Nebo se zachová manažersky a přibere „ostrov svobody“ na západní světostranu. Přesněji na americkou palubu.
Pro komunistické vedení Kuby by to byla pohroma, pro obyvatele a ekonomiku šance. Rakouský kancléř Metternich ostatně tvrdil, že dlouhodobá perspektiva té či oné země se odvíjí od její strategické polohy. V tomto směru má Kuba po Fidelu Castrovi výhodu, na níž se dá stavět.
