Transparentnost je politickým heslem dne už druhé volební období. Jako Damoklův meč se vznáší pomalu nad každým zákonem, který schvaluje parlament. Výsledek je tomu úměrný – důležité normy jsou šité horkou jehlou a v podstatě už ve chvíli, kdy jsou přijímány, si říkají o novelizaci. Zářným příkladem, jak to potom vypadá v praxi, je prezidentská volba.
Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí, který od loňska kontroluje financování kampaní, má práce nad hlavu. Závěry protikorupčních organizací, které dění kolem kampaní monitorovaly, jsou přesto téměř stejně skeptické jako po první přímé volbě hlavy státu v roce 2013. Přestože se požadavky na průhlednost financování kampaně značně zpřísnily. Například analýza Transparency International mluví dost jasně: „Ačkoliv se transparentnost stala oblíbeným motivem v sebeprezentaci uchazečů o Hrad, z hlediska dostupnosti informací o financování, strategii a vlivovém pozadí jsou jejich kampaně spíše neprůhledné.“
Největší pozornost pochopitelně vzbuzují sponzoři vítěze. Strůjci nekampaně současné hlavy státu našli kličku, na kterou je krátký i nový dohledový úřad. Na spolek Přátelé Miloše Zemana ovládaný prezidentovými spolupracovníky nemá úřad žádné páky, i když zmíněné sdružení přiznalo, že dalo na kampaň Miloše Zemana přes 11 milionů korun. Původ peněz je nejasný a způsob, jak spolek přinutit, aby jej odhalilo, neexistuje.
V příslušné normě je díra. Za Zemana zkrátka vedl kampaň někdo jiný. Postižitelná ovšem není ani dotace, kterou nad zákonný rámec dostal Zemanův soupeř Jiří Drahoš. Tomu zase své billboardy přenechal neúspěšný hradní kandidát Michal Horáček. Legálně. Výklad, že neúspěšný kandidát z prvního kola může vést ve druhém kole kampaň ve prospěch či neprospěch jiného adepta, zákon připouští. Není to obcházení finančního limitu.
Není to ale jen prezidentská volba, která má mouchy. Chyby, ba dokonce prostor pro manipulaci a ovlivňování výsledků shledal Nejvyšší správní soud i při řešení sporů kolem loňských parlamentních voleb. Jinými slovy – bude se novelizovat. Politici se na sklonku minulého volebního období chlubili, že dolní komora parlamentu přijala za čtyři roky přes tři stovky zákonů.
Tím, že ani bůhvíkolikátá úprava stavebního zákona nikomu neusnadní stavění, se ovšem už tolik nechlubí. Do výčtu mizerie by se s přehledem vešly i další předpisy – EET, elektronické recepty a tak dál. Legislativní smršť – oblíbený politický termín – evidentně k dobrému nevede.
Nová Poslanecká sněmovna zasedá sotva pár měsíců a partaje už zase odstartovaly závody v předkládání návrhů zákonů. Tuzemskému právnímu řádu by přitom daleko víc prospělo, kdyby poslanci dokázali s chladnou hlavou proškrtat stávající normy. Toho se ovšem bohužel nedočkáme. Jako obvykle k tomu bude chybět vůle. A tentokrát i ty chladné hlavy.
