Komentář Jiřího Grunda: Digitální výpalné pod ochranou státu

Chicago třicátých let to fungovalo celkem srozumitelně. Tamní mafie poskytovala ochranu místním podnikatelům a za to dostávala výpalné. Řekněme 10 procent z obratu. Kdo zaplatil měl klid, kdo nezaplatil, měl problémy. Nejprve rozbitou výlohu, když nezmoudřel, bosové přitvrdili. V dnešní hantýrce bychom mohli říci, že na podnikatele zaklekli.

Střih. Píše se rok 2018, žijeme v centru EU, nejvyspělejší části světa, a máme se nejlépe za posledních 100 let. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel z Bruselu, kolébky západních hodnot, skvělý nápad. Některé velké nadnárodní firmy jsou už tak velké, že zavedeme daň z obratu. Je nám totiž jedno kolik reálně vydělávají, prostě si myslíme, že vydělávají hodně, a proto je moudré je zdanit.

Pro neekonomy je dobré připomenout, že celá daňová soustava západní civilizace je postavená na zdanění zisku. Firma má tržby, tedy souhrn příjmů od všech zákazníků, ale vedle nich má i náklady. Platí zaměstnancům mzdu, pronajímá kanceláře, nakupuje zásoby. Zisk je potom rozdílem mezi tržbami a náklady a jako takový je předmětem zdanění. V ČR je firemní sazba daně z příjmů 19 %.

Daňová konkurence žije

Evropská komise si dnes bere do úst firmy jako jsou Facebook, Google s tím, že údajně vytváří obrovské zisky, ale do jednotlivých zemí odvádí jen minimální daně ze zisku. Komise má částečně pravdu. Velké firmy platí daně většinou v jediné zemi EU, kde mají tzv. operations centrálu. Je třeba si klást otázku proč tomu tak je. Jednoduše je k tomu donutila daňová konkurence mezi státy EU. Stejně jako evropské řidiče nedonutila k nákupu diesel vozů láska k naftě, ale politika spotřebních daní dodnes velmi příznivá právě pro naftu.

Fenomén zdanění v zahraničí ovšem není nic nového. Bez povšimnutí zde funguje desítky let. Například v softwarovém businessu. Mechanika je velmi jednoduchá. Když prodáváte software, prodáváte vlastně licenci, tzn. právo k užívání produktu. Softwaroví giganti mají většinou svoji evropskou centrálu v Irsku, kde jsou velmi nízké korporátní daně (12,5 %), čímž tehdy Irové nastartovali svůj ekonomický růst. P

odobně jako jsme my v ČR 90 letech lákali montovny na levnou pracovní sílu, lákali Irové největší světové korporace na nízké daně. Povedlo se jim to excelentně.
Softwaroví giganti pochopitelně mají v jednotlivých členských zemích EU své lokální pobočky. Jenomže ty reálně fungují pouze jako obchodní a marketingová podpora.

Když si v Česku koupíte licenci na počítačový program, zpravidla uzavíráte smlouvu s Irskou centrálou počítačového gigantu. Tento gigant pak české lokální pobočce posílá pouze tzv. provizi za zprostředkování prodeje v ČR. Tato provize je mnohem nižší než cena softwaru. Reálně zaplatí náklady na chod lokální pobočky a možná nějaký minimální zisk, který nestojí ani za řeč. Výše daně ze zisku z prodaného počítačového programu v ČR se pak limitně blíží nule. Většina daně putuje do Irska, kde sídlí evropské operační centrum a daňová pokladna ČR ostrouhává.

Co s tím?

Celý model ukazuje jediné – daňová konkurence funguje skvěle. Jestliže chtějí evropské státy danit i nadnárodní firmy, měli by se snažit mít atraktivní daňovou politiku. Současné nápady z dílny Bruselu na zavedení daně z obratu (byť na dočasnou dobu) jsou jen útěkem před realitou, nikoli snahou hledat příčinu problému. Navíc daň z obratu byla vždy nazývána výpalným. Chceme vracet Evropu do Chicaga třicátých let?

Jiří Grund, autor je ředitelem Asociace provozovatelů mobilních sítí (APMS).