Hlavně si nemyslete, že normální lidé se chovají jako ekonomové. To je to zásadní, co novopečený laureát Nobelovy ceny za ekonomii Richard Thaler vštěpuje svým studentům.
Když jsem před sedmi lety profesora Thalera na Chicagské univerzitě navštívil, abych s ním rozmlouval o právě vrcholící finanční krizi, přivítal mě v duchu své výuky – výstředně. Zatímco Paul Samuelson, John Nash nebo Ronald Coase – velká jména ekonomie 20. století – dbali na to, aby hosta přivítali jako „páni profesoři“ s určitou vážnosti, Thaler měl nohy na stole. Doslova.
Dnes už tomu rozumím. Nechtěl se dát a nedal se svázat prostředím kolem sebe. Choval se zkrátka jako neekonom. Snad aby i nadále mohl na svět hledět očima „normálních lidí“. Právě tahle schopnost vcítit se i jako špičkový ekonom do kůže neekonomů mu vynesla letošní Nobelovu cenu.
„Studenti ekonomie se bohužel neučí, jak uvažují lidé, které pak budou v životě převážně potkávat,“ řekl mi Thaler předloni v Praze, když jsem s ním rozmlouval podruhé, tentokrát na půdě Národohospodářské fakulty VŠE, jejíž čestný doktorát se právě chystal převzít. „Jenže ekonomové a normální lidé se výrazně liší. Třeba v tom, jak posuzují, co je v životě fér.“ Následujícím příkladem mi pak nejen ozřejmil, jak to vlastně myslí. Zároveň také poodhalil svoji životní filozofii, která se v jeho behaviorálně-ekonomickém výzkumu zrcadlí.
Před lety Thaler s Danielem Kahnemanem, dalším průkopníkem takzvané behaviorální ekonomie, publikovali studii, v níž zkoumali jednání lidí po sněhové bouři. Bouře pochopitelně zvýšila poptávku po lopatách na odhazování sněhu. Oba vědci a dnes již i nobelisté (Kahneman získal cenu v roce 2002) se ptali „normálních lidí“, jestli je fér, že prodejci bezprostředně po bouři využívají situace a zvyšují cenu lopat. Lidé odpověděli, že není.
Vlastně se jim takové jednání prodejců přímo protivilo. Ale standardní ekonom – třeba již zmíněný zesnulý Samuelson – by prostě řekl, že došlo přesně k tomu, co má prodejce lopat v takové chvíli dělat. Tedy zvýšit cenu a uspokojovat náhle zesílenou poptávku. Jenže ve studii Thaler s Kahnemanem dále doložili, že prodejce, který se tak zachoval a v krajní situaci zdražil, o své zákazníky nakonec přišel. Náhle zdraženou lopatu si u něj sice ještě se skřípěním zubů koupili, ale pro další zboží se už naučili chodit jinam. Takže třeba hrábě na jarní práce už raději kupovali u konkurence.
Hvězdná hodina Thalera samotného i jeho životní filozofie přišla právě v době vrcholící finanční krize. Vzpomínám si, jak i během naší rozmluvy v roce 2010 byl na roztrhání – souběžně, pořád s nohama na stole, zrovna redigoval svůj článek pro New York Times. Finanční krize byla totiž nejen krizí ekonomiky, ale i krizí ekonomie – ekonomie 20. století, té samuelsonovské.
Samuelson a spol. zamýšleli ekonomii přiblížit fyzice. Proto ve svých modelech člověka koncipovali téměř jako robota. Thaler a jeho souputníci zaveleli jiným směrem. Teprve však uvidíme, zda jeho pokus přiblížit ekonomii pro změnu zase psychologii a z člověka udělat zase člověka, bude slavit větší úspěch.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Cyrrus
