Před třemi lety vypálili naši centrální bankéři úvodní výstřel ve světové měnové válce. Prudce oslabili korunu a rozhodli se bránit jejímu posilování. Vzorně se zařadili. Takzvané kompetitivní devalvace – nafukování zisků exportérů uměle oslabovanou měnou – prováděla tou dobou již řada zemí.
Jak víme z historie, k rozpoutání války zpravidla poslouží vhodná záminka. Inscenovaná nebo zveličená. Nějaká ta vysílačka v Gliwicích, nějaký ten incident v Tonkinském zálivu. Centrálním bankéřům – nejen českým – posloužila hrozba deflace. Ve spojení s nepříliš poučenými novináři a příliš ideologizujícími ekonomy se jim podařilo navodit dojem, že deflační spirála, jež doprovázela takřka výlučně velkou hospodářskou krizi třicátých let, najednou číhá, kam se podíváš.
Deflační spirála ve skuteč- nosti zřejmě hrozila třeba v USA po pádu investiční banky Lehman Brothers na přelomu let 2008 a 2009. Proto pro první vlnu tamního kvantitativního uvolňování dnes nalézají pochopení i ekonomové, kteří by jinak centrální banky nejradši zru- šili. První vlna kvantitativního uvolňování v USA byla celkem účinným prostředkem proti rychle narůstající panice po pádu „Lehmanů“. Zkrátka a dobře, tehdy v USA opravdu hrozil typ „zlé“ deflace, jejž v roce 1933 popsal Irving Fisher.
Existují však i jiné typy deflace. Centrální bankéři je v rámci svého štvaní k měnové válce zamlčují, aby z deflace vytvořili krajně nebezpečnou hrozbu, a tedy záminku pro manipulaci s měnou a přesouvání bohatství napříč společností (k exportérům). Zamlčují, že kromě Fisherova deflačního efektu existuje také Pigouův deflační efekt. Arthur Pigou jen pár let po Fisherovi rozvinul koncept ozdravné deflace. Trh podle něj disponuje autokorektivním mechanismem: když klesají ceny, kupní síla peněz se zvyšuje, což podněcuje spotřebitelské výdaje a nakonec i růst ekonomiky a zaměstnanosti.
Podle Pigoua je ekonomika – bez pomoci státu či centrální banky – s to dostat se díky ozdravné deflaci i z keynesiánské pasti likvidity. Nobelista James Tobin shrnuje, že Fisherův deflační efekt je relevantní pro krátké období, zatímco Pigouův pro období dlouhé. Proto první vlna kvantitativního uvolňování v USA měla svůj smysl. A proto ohledně druhé a třetí vlny, která v USA skončila až v roce 2014, existuje mezi ekonomy mnohem slabší konsenzus.
Intervenční režim ČNB má svým rázem jednoznačně blíže ke druhé a třetí vlně kvantitativního uvolňování v USA než k té první. Intervenční oslabení koruny nebylo aplikováno jako prostředek tlumící krátkodobou tržní paniku – finanční krize u nás v podstatě vůbec neproběhla. Šlo o prostředek celkem obecné ekonomické stimulace a současně prostředek zamezující propadu cenové hladiny, byť i jen do mírně záporného pásma. Ve výsledku tak ČNB nepotlačovala Fisherův efekt, neboť ten Česku nehrozil, ale nanejvýš efekt Pigouův, o němž je řada ekonomů přesvědčena, že je opravdu ozdravný. Kdo ale potřebuje měnově válčit, respektive „vzorně se zařadit“, záminku si vždy najde.
