Humbuk kolem udílení státních vyznamenání u příležitosti výročí vzniku republiky už je v Česku takový folklor. Jako se po důležitých fotbalových zápasech stáváme národem trenérů a stratégů, dojde-li na státní řády a medaile, je to najednou všude samý historik a znalec lidských osudů.
Co je na Hradě přímo zvolený Miloš Zeman, je to ještě intenzivnější. Jako by vznikl dojem, že i o těch, kteří dostanou státní vyznamenání, se rozhoduje v přímé volbě. Někdy je to šťourání užitečné. Je třeba dobré vědět, že Ludvík Karl, vyznamenaný šéf liberecké Preciosy, za komunismu spokojeně tyl z otrocké práce vězňů včetně politických.
Je ale také dobré si uvědomovat, že vyznamenání uděluje prezident na základě vlastního úsudku. Seznam oceněných proto není a nikdy nebyl objektivním dokumentem vypovídajícím o hrdinství a zásluhách, ale vždy jen odrazem subjektivního pohledu konkrétního prezidenta na hrdinství a na zásluhy. Proto se v nich vedle nezpochybnitelných morálních autorit vyskytují i jména jako Karel Gott, Lucie Bílá nebo František Ringo Čech.
Z tohoto úhlu pohledu je třeba vnímat i případ Jiřího Bradyho. Vyjděme z toho, že je pravdivá verze, kterou právě Brady a jeho synovec Daniel Herman předkládají. Kdyby totiž měla být pravdivá hradní verze, tedy že se s vyznamenáním pro Bradyho nikdy nepočítalo, znamenalo by to, že lže řada lidí, kteří ke lhaní nemají žádný důvod. Na rozdíl od Hradu, který musí kličkovat v odpudivém skandálu a pro nějž lež není neobvyklý nástroj v názorových bojích s oponenty.
Miloš Zeman každou svou pravomoc bez výjimky využívá k tomu, aby posílil svůj vliv nebo alespoň pocit vlastní moci a důležitosti. Využíval tak jmenování ministrů i přijímání jejich demisí, využívá tak své zahraniční cesty a projevy stejně jako přijímání zahraničních návštěv. Vlastně by nikoho nemělo překvapit, že tak využil i pravomoc udílet státní vyznamenání. A kdo ví, třeba je prezident upřímně přesvědčen, že obchody s Čínou mají zcela státotvorný význam pro českou ekonomiku a že je schůzka ministra kultury s dalajlamou skutečně může vážně poškodit.
Obojí lze zpochybnit, ale přesvědčení prezidenta je v případě státních vyznamenání to jediné, na čem záleží. A má-li Zeman žaludek na to, aby své přesvědčení prosazoval i tím, že bude využívat 88letého muže, jenž přežil holokaust, k nátlaku na jeho synovce, z právního hlediska mu v tom nic nebrání. Morálně je třeba to odsoudit a tyto odsudky mají ve veřejné diskuzi zaznít. Ale například volání po svolání parlamentní schůze, která by hlasovala o odvolání prezidenta, je nesmyslné.
Zeman vykonává mandát tak, jak umí. Je demokraticky zvolen a jako každý zvolený politik svým konáním vysílá zprávy voličům. A ti se podle nich rozhodnou, za co výkon mandátu stál. Zkrátka – jaký prezident, taková vyznamenání a taková kultura kolem nich. Znechucení je pochopitelné, ale účty se skládají ve volbách.
