Od začátku 20. století se na Západě spekulovalo o probuzení Číny, které však stále ne a nepřicházelo. Republika, zrozená roku 1912 po zhroucení císařství, byla v letech 1927 až 1949 zmítána občanskou válkou, mezi roky 1937 a 1945 přerušenou jen proto, že bylo třeba čelit Japonsku.
Za vlády předsedy Maa do poloviny sedmdesátých let sice žádná vnitřní válka neprobíhala, ale jeho způsob řízení země připravil o život desítky milionů lidí a tisíce vojáků padly při teritoriální konsolidaci země a v konfliktech, které Čína postupně vedla v podstatě se všemi svými sousedy. Čína se tehdy sice stala jadernou mocností, ale jednalo se o uzavřenou, světu nepřátelskou a sousedům nebezpečnou zemi.
Reformy Teng Siao-pchinga, který stál v čele země od konce sedmdesátých do začátku devadesátých let, však Čínu postupně navedly na vývojovou trajektorii, která umožnila udržet mocenský monopol komunistické strany a zároveň vytvořit druhou největší ekonomiku světa.
Čína se nadále nikterak nerozpakovala použít sílu uvnitř svých hranic, ale svět a sousedy přesvědčovala o svém zájmu na „mírovém vzestupu“. Díky nesporným hospodářským úspěchům se proto spíše než jako stát, který brutálně potlačil protesty na náměstí Tchien-an-men, začala jevit jako ekonomicky přitažlivá mocnost schopná bez větších problémů absorbovat Hongkong.
Pozorovateli ze Západu se politicky nejvýznamnějším odkazem Tengových reforem zdálo být omezení mandátu vůdce země maximálně na dvě pětiletá období. Střídání vůdců bylo považováno za efektivní pojistku proti přílišné kumulaci moci v rukou jednotlivce a za předpoklad pružnějšího reagování na případné krize. V letech 2002 a 2012 se skutečně střídalo. Ale současný nejvyšší vůdce Si Ťin-pching dokázal prosadit ústavní změny, které mu umožňují vládnout bez omezení, teoreticky až do smrti.
V tento okamžik nevíme, co se stane, ale odklon od podstatného atributu Tengových reforem je zjevný. A naznačuje, že k revizi může dojít i v dalších oblastech. Čína posledních 30 let posiluje své hospodářství, modernizuje ozbrojené síly, usadila se ve vesmíru a snaží se vytvářet alternativní mezinárodní platformy všude, kde se ty existující, původně obvykle americké, dostanou do problémů.
Dosud spolehlivě platilo, že vzestup každé nové mocnosti narazí na problémy a Čína nebude výjimkou. Iniciativa nové hedvábné stezky, bude-li realizována, má potenciál přinést změny do celé Eurasie, ale začíná narážet na stále zřetelnější odpor. Totéž platí o politice zahraničních půjček, která už nejméně osm států zahnala do dluhové pasti.
V době, kdy se začínají komplikovat zahraničněpolitické iniciativy, ekonomika již neroste tak rychle jako v předchozích dekádách a vyostřuje se napětí mezi Ruskem a USA, by každá mocnost měla být připravena pružně reagovat. Stabilizace, či dokonce betonáž na nejvyšším postu jde ale přesně proti tomuto požadavku. Autor je politický geograf
