Komentář Pavla Veselého: Elity národa

Kandidáti na prezidenta

Kandidáti na prezidenta Zdroj: profimedia

Elity to neměly nikdy jednoduché. Sám František Ladislav Rieger si v době národního obrození povzdychl, že je „jednou vyzdvihován do nebes a druhý den je těmi samými lidmi kamenován“. A není to jediný případ. Nejen v českých dějinách. Ty politické nevyjímaje.

Co dnes Česku chybí, je osoba, která bude autoritou schopnou národ spojovat. Je pro mě zklamáním, že se jím nestal po svém zvolení současný prezident republiky, který jako jedna z významných postav polistopadových změn takovou možnost nepochybně měl. Je škoda, že ji nevyužil.

Nezbývá než si přát, abychom takovou osobu našli v prezidentských volbách. Ať bude vítězem kterýkoli z kandidátů, aby byla zvolena osobnost, která se takovou autoritou stane. Vše záleží na voličích a jejich rozhodnutí je závazné. Snad jich bude co nejvíce, protože jen tak může promluvit většina.

Jen tak si může občan říci, že se svým způsobem podílí na řízení státu a slyšena jeho vůle. Rozdílnost názorů je v demokratické společnosti výhodou. Neměla by však přerůst v roztříštěnost a rozdrobenost. Může se zdát, že takové rozložené společnosti se vládne lépe. Ale přílišná rozdrobenost se stává brzdou.

Kdo je vlastně elitou národa? Definice pojmu není jednoznačná. Obecně se tím rozumí lidé, kteří jsou v popředí společnosti a mají obecně uznávaný morální kredit. Určují trend a mnohdy rozhodování ostatních – především lidí, kteří mají obecnou touhu se s někým identifikovat, kvalifikovat si svůj vzor a podle něho se řídit.

Mnohdy se stávají vzory i lidé objevující se v médiích. Říkali to v televizi, musí to být tedy pravda. Existují studie a teorie vytváření veřejného mínění a prostředky, které se k tomu používají, jsou v základu známé a užívané po staletí. Pomáhají mnohdy generovat osobnosti, které se postaví do role vůdců společnosti, chcete-li elit.

Takový člověk je pak zmítán mnoha různými vlivy včetně zpětné vazby veřejnosti. A pokud se někdy rozhodne jinak, než se všeobecně očekává, často se dozví, že jako autorita či elita národa selhal. Málokdy se bere do úvahy konkrétní situace, podmínky i další varianty vývoje. Dějiny ukazují takových příkladů mnoho. A také se po letech objeví vždy mnoho takových, kteří by (prý) situaci řešili jinak a otevřeně mluví o selhání elit.

Většina opravdových osobností jsou lidé pokorní a skromní, kteří nemají potřebu sebeprezentace, a to i přesto, že jsou součástí veřejného prostoru. Na druhé straně jsou ti, kteří svou jedinečnost dávají na odiv s tím, že se obětovali – že jim nic než vstoupit do veřejného prostoru nezbývalo. A že se tak rozhodli, aby něco změnili pro obecné dobro a blaho.

Dějiny ukazují, že ne zdaleka ne vždy tomu tak bylo a že mnohdy šlo především o zachování zájmů svých nebo určité skupiny. Takový postup bývá vždy cestou do záhuby. Již proto, že pokud se do veřejného prostoru a v podstatě i do vedení lidské společnosti někdo pasuje, měl by mít na paměti, že jde především o veřejnou službu. Elita národa se mnohdy stává i vývozním artiklem.

Ve Velké Británii se setkáte s názorem, že by země vlastně ani nepotřebovala královskou rodinu, ale když ona je to taková úžasná značka. Jakkoliv to zní úsměvně, je to právě elita národa, která se řídí po staletí určitými jasnými pravidly a zajímá se o dění v zemi. Britský premiér se s královnou schází a právě ona je jakousi spojovatelkou a morální autoritou. A je to tak dobře.

I my jsme takové své morální vzory a elity, které spojovaly národ, měli. Přes všechna úskalí a lidské či jiné nedokonalosti. Tomáš G.Masaryk, Edvard Beneš nebo v době nedaleké Václav Havel či Václav Klaus, který je takovou osobností dodnes. Podobné postavení má v zahraniční politice Karel Schwarzenberg nebo kardinál Dominik Duka, který je velký diplomat a skutečná osobnost. Je smutné, že v současné vrcholné politice taková jasná politická osobnost chybí.

Ekonomický růst není samospasitelný. Ten zaručuje jen to, že se společnost stane bohatší a více konzumní. Zvyšování platů je určitě příjemná a potřebná věc, ale chybí tu například jasné, nikoli restriktivní (jako v případě EET), ale morální poselství, že platit daně je zkrátka slušné a že za to občan dostává adekvátní protihodnotu. Dokud se nezmění tento přístup a budeme-li pokračovat v technokratické cestě byrokracie jedné a konzumu na druhé straně, nijak daleko se nedostaneme. Měla by znovu začít naplno fungovat občanská společnost, která vyzdvihuje ty, kteří jsou poctiví a přímí.

Autor je publicista

Vše o prezidentských volbách najdete zde >>>

Přehled prezidentských nadidátů najdete zde >>>

Informace o případném druhém kole nejdete zde >>>