Komentář Petra Bartoně: Česko má nejsložitější investiční pobídky v EU

Budova Evropského parlamentu v Bruselu

Budova Evropského parlamentu v Bruselu Zdroj: Repro Strategie (Profimedia)

Česká vláda v lednu prosadila novelu zákona, podle níž má právě kabinet nově schvalovat všechny žádosti o investiční pobídky a ne jenom ty velké jako dosud. Je to krok, který zneprůhledňuje rozhodování, posiluje centrální státní moc a dále byrokratizuje veřejný prostor. A to v situaci, kdy podle nejnovější studie jsou investiční pobídky v Česku nejsložitější v EU a čtvrté nejsložitější na světě.

Zahraniční investoři se při rozhodování, kam investovat, rozhodují nejen podle ceny půdy, práce a kapitálu, ale také podle daňového zatížení. Srovnat je mezinárodně má část jednoduchou a složitou. Jednoduché je porovnat procentní sazby, složité je srovnat další náklady daní či jejich komplikovanost.

Sečteme-li daně a jiné odvody, platí firmy v Česku (podle Světové banky) 46,1 procenta ze zisku. To nás řadí do horní poloviny žebříčku zemí s nejvyššími daněmi, pouze 10 zemí ždímá firmy více a z nich jsou pouze dvě východoevropské (Slovensko a Estonsko). Ještě hůře jsme na tom v dalších nákladech zdanění. Pouze v pěti zemích je platba firemních daní spojena s vyššími časovými náklady – ty české jsou o třetinu vyšší, než je průměr EU.

Složitost daňového systému je nutno porovnat komplexnější analýzou. Podle čerstvé studie z prestižní mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität má Česko čtvrtý nejsložitější systém firemních daní. Hůře na tom jsou jen Itálie, Řecko a Chorvatsko.
Pro osud zahraničních investic, o něž naši politici tak halasně bojují, je však nejhorší zprávou, že z různých aspektů zdanění jsme na tom nejhůře v otázce složitosti investičních pobídek. A to rovnou nejhorší v EU. Dokonce máme čtvrtý nejsložitější systém na celém světě – hůře jsou na tom jen v Laosu, Vietnamu a na Filipínách.

Není divu. Zatímco jinde jsou pro pobídky pevná a jasná pravidla „padni, komu padni“ a nikdo nemusí nic speciálně schvalovat pro jednotlivé případy, u nás si musí firmy pobídky složitě vyjednávat. Jsou proto v mnohem větším zajetí úředního, nově dokonce rovnou vládního šimla.

Že je to cesta do pekel, ukazuje příklad dnešního šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který dvacet let v roli lucemburského ministra financí rozhodoval o udělování daňových „výjimek“ mezinárodním korporacím, čímž podvracel legislativu EU bojující proti daňovým únikům.

Pokud chceme lákat investičními pobídkami zahraniční investory, dělejme to co nejprůhledněji na základě jasných pravidel. Nedávejme moc žádné instituci, aby o nich ad hoc rozhodovala. Moc korumpuje. I ty nejpracovitější.

Autor je hlavním ekonomem finanční skupiny Natland