Politické manželství Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové zdaleka není idylické. Jen za poslední rok na sebe před lidmi křičeli ve frankfurtské opeře, ale i korzovali na pláži bez překladatelů ve francouzském Deauville. Sarkozy kvůli schůzce s Merkelovou nestihl narození své dcery, Merkelová ho utěšovala dárkem v podobě plyšového medvěda. Konec roku však Merkozy oslaví nejspíše v souladu. Na prosincovém summitu jednali Francouz i Němka v naprosté shodě a dokázali prosadit své předpřipravené plány. Dali tak v zpomenout na velké postavy v čele obou států, které od šedesátých let společně tvoří Evropu.
Motor, který se občas zadře
V poválečných dějinách franko-německého motoru Evropy nejvýše ční hned ta první dvojice – Charles de Gaulle a Konrad Adenauer. Z dalších dvojic z obou stran Rýna se do historie zapsali Giscard d’Estaing a Helmut Schmidt a také François Mitterrand a Helmut Kohl. Právě osobní spojenectví přineslo podle politologa Douglase Webbera ty nejdůležitější smlouvy pro evropské společenství.
„Společenství uhlí a oceli, Elysejská smlouva či Maastrichtská smlouva, které doma vzbuzovaly značný odpor, by nikdy nevznikly a nebyly prosazeny bez osobního odhodlání dvojic jako Adenauer a Schuman, de Gaulle a Adenauer či Kohl a Mitterrand. Navíc tito lídři z obou států často hráli hlavní roli v nejrůznějších konfliktech v denním provozu evropské politiky.“ K něčemu takovému měli až donedávna Merkelová a Sarkozy hodně daleko. Spíše připomínali ty dvojice ze vzájemné historie, které si vůbec nerozuměly, jako třeba v polovině šedesátých let Ludwig Erhard a de Gaulle či Willi Brandt a Georges Pompidou.
Nicolas Sarkozy v roce 2006 ještě jako ministr vnitra ve své knize Témoignage navrhoval místo tradičního franko-německého spojenectví nový mocenský spolek pěti největších zemí Evropy: „I když je franko-německé porozumění stále nezbytné, už to není dost silný motor pro dnešní Evropu. Podle mě je to evidentní.“ Dnes se už k této myšlence nehlásí. Z Itálie a Španělska jsou místo lídrů Evropy státy před krachem. Ještě horší to má někdejší anglofil Sarkozy s Británií. Na říjnovém summitu EU vyjel Francouz na britského premiéra Davida Camerona, že měl držet hubu. Nyní se Británie postavila proti integrujícímu se zbytku EU, za což Sarkozy na nyní už slavném videu „trestá“ Camerona nepodáním ruky. A opět spoléhá na historicky osvědčený franko-německý tým dvou největších evropských ekonomik.
Emoce jen na fotbale
Historik Patrick McCarthy ve své knize Francie a Německo v 21. století připomíná, jak důležitá byla vždy osobní chemie mezi lídry: „Když se de Gaulle vrátil v roce 1958 k moci, učinil výjimečný krok, když pozval Adenauera do svého domu v Colombey-lesdeuxÉglises. Adenauer byl ohromen.“ U dnešních lídrů obou států je něco takového hůře představitelné. Merkelová, která Německu vládne od roku 2005, možná ještě s láskou vzpomíná na tehdy dosluhujícího prezidenta Francie Jacquese Chiraka. Snad by raději jednala s tímto odměřeným milovníkem Asie než s hyperaktivním Sarkozym, který nastoupil do Elysejského paláce o dva roky později. Sarkozy by nejspíš nikdy nepochopil poklidný rozvod někdejší východoněmecké bezdětné vědkyně, který později chladně komentovala: „On se rozhodl pokračovat ve vědeckém výzkumu s moderními přístroji, dobrými počítači a mezinárodními kontakty. A já jsem se radovala ze svých prvních kroků v politice.“ Němci u ní snad nikdy neviděli vzplanout emoce (s výjimkou fotbalu, kde umí překvapivě mohutně fandit).
Našlápnutý Sarkozy
Naopak se Sarkozym vtrhl do Elysejského paláce hyperaktivní egoista. Na rozdíl od manželů Merkelových se Sarkozy nechal bouřlivě rozvést a pak přivedl do Elysejského paláce ženu, která se fotí na kalendáře nahá v kozačkách – modelku a zpěvačku Carlu Bruniovou. Našlápnutého Sarkozyho si minulý rok na zemědělské výstavě „užil“ také třeba jeden z přihlížejících, když si s ním před kamerami nechtěl potřást rukou, na což mu prezident odpověděl: „Tak vypadni, blbče.“
Merkelová prý obzvláště nemá ráda jeho fyzickou blízkost, protože Francouz každého hned objímá a líbá. Nemenší problém je i to, že si spolu bez tlumočníků nemohou dost dobře popovídat. Jejich neformální jednání se prý odehrává v jednoduché angličtině.
Hned po Sarkozyho nástupu k moci v roce 2007 německou kancléřku mnohé z jeho nápadů nadzdvihly. Největší rozbroj vzplanul okolo takzvané Středomořské unie, kde si podle Sarkozyho vize měla Francie s podporou Egypta hrát na pána Středomoří a dotovat to měla Evropská unie. Merkelová vyděšená touto možností si francouzského prezidenta v roce 2008 povolala na jednání do Hannoveru, kde mu jasně vytyčila mantinely. Ve Středomořské unii je nakonec celá EU.
Neoblomná Madam Non
V roce 2008 také Sarkozy ohromil Evropu svým ambiciózním předsednictvím unie, o kterém nebylo zas tak jisté, zda ho vůbec chce předat dál Čechům. Merkelová se též musela bránit jeho útokům na nezávislost Evropské centrální banky, po které chtěl, aby se kromě krocení inflace věnovala i podpoře hospodářského růstu a boji s nezaměstnaností. Zle se kvůli tomu několikrát veřejně pohádal s tehdejším šéfem ECB Jeanem-Claudem Trichetem, který s podporou Merkelové hájil pevnou nízkoinflační měnu.
Sarkozy s Merkelovou sice prosadili rest z minula – novou Lisabonskou smlouvu – jinak ale Francouz začal považovat Merkelovou za vrtošivou „Madam Non“, která blokuje jeho geniální myšlenky. Vzájemným vztahům dua neprospěly ani mnohé přešlapy, jako když Sarkozy při likvidaci romských táborů ve své zemi v roce 2010 prohlásil, že mu podobný záměr ohlásila i německá kancléřka. Diplomatická Merkelová se pouze ohradila, že jde o nedorozumění. Situace se začala měnit s nástupem dluhové krize před rokem. Sarkozy se opět snažil jako v minulosti převzít iniciativu. V únoru 2010 chtěl donutit Merkelovou ke koordinaci ekonomik a například i k vytvoření „německo-francouzského ministra“, který by zasedal v obou vládách. „Byl to intelektuálně svůdný nápad, ale nemohl by fungovat kvůli naší ústavě,“ suše konstatovala Merkelová (jak moc ale chtějí Francie a Německo mluvit jedním hlasem, se brzo ukázalo například během války v Libyi, kdy Francie vedla útok proti režimu Kaddáfího, zatímco Německo v kampani absentovalo).
Sarkozy: germanofil z donucení
Brzo ale bylo jasné, že hlavní slovo nemůže mít ten, kdo je agilnější, ale ten, kdo má více peněz.
Sarkozy se postupně podvolil všem požadavkům Merkelové – nebudou žádné společné eurobondy, role ECB zůstane nadále víceméně nezávislá.
Zlepšení vztahů bylo jasně patrné tento podzim. V říjnu se oba státníci společně prošli po francouzské pláži, aby novinářům ukázali, že spolu i lidsky vycházejí.
V listopadu, když ladili předsummitovou společnou pozici, se Merkelová přemohla a políbila se na obě tváře se Sarkozym. Pěkným gestem byl už i zmiňovaný plyšový medvěd.
Definitivní přerod Sarkozyho v germanofila se dokonal na počátku prosince během prezidentovy řeči v Toulonu.
Kromě drastických reforem jasně řekl, že chce pro Francii hospodářský model, který funguje. Německý model. Vyrojili se hned kritici. Socialista Jean-Marie Le Guen označil Sarkozyho za Édouarda Daladiera, který v roce 1938 nechal Československo Německu (Merkelová je v této logice za Hitlera). Šéfka krajní pravice Marine Le Penová se bouřila proti „německému diktátu“.
Sarkozy je ale rozhodnutý a odvolává se na staré časy: „Kancléř Adenauer a generál de Gaulle učinili historické rozhodnutí, když uzavřeli blízké přátelství.“ A hned zmínil svůj soulad s Merkelovou. Po letech antipatií se zdá, že čím hlouběji do krize Evropa zabředává, tím méně překážek na cestě ke společnému vládnutí Merkozymu zbývá.
Merkozy
» je přezdívka pro vůdčí duo Evropské unie, německou kancléřku Angelu Merkelovou a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho
» německá polovina tandemu své zemi vládne už od roku 2005, francouzská od roku 2007. Od počátku si příliš nerozumějí. Sarkozy preferoval místo tradičního franko-německého spojenectví vůdčí společenství pěti největších ekonomik EU
» vzájemné konflikty a rozpory ohledně Středomořské unie či nezávislosti Evropské centrální banky ukončila až dluhová krize. Sarkozy rezignoval na své nápady a podvolil se německé vůdčí roli » společně prosadili fiskální integraci EU na prosincovém summitu
» Merkozy mluví jen lámanou angličtinou (Merkelová mluví anglicky a rusky, Sarkozy špatně anglicky), nemá kromě fandění fotbalu žádné jednotné zájmy (Merkelová má ráda Bacha a Dostojevského, Sarkozy radši běhá či sbírá známky)
