Martin Čaban: I slibovat se musí umět

Novopečená pražská primátorka Adriana Krnáčová

Novopečená pražská primátorka Adriana Krnáčová Zdroj: ctk

Rozjezd nové pražské radniční koalice se moc nedaří. Bezprecedentní kolaps pražské dopravy v důsledku nevídaných námraz ještě voliči Adrianě Krnáčové a jejímu týmu mohou odpustit, počasí je přece jen vis maior. Šarádu se zlevněním jízdného v pražské hromadné dopravě už ale žádný odkaz na vyšší moc nevyžehlí. Tento případ odhalil velkohubost a populismus nového pražského vedení v plné nahotě.

Že se předvolební sliby neplní, to překvapí málokoho. Praxe už ale české politiky a strany naučila formulovat lákadla na voliče pokud možno vágně, bez jasných kritérií pro pozdější vyhodnocení. To jsou všechny ty sliby začínající „vylepšíme situaci v tomto“, „prozkoumáme možnosti zlepšení onoho“, „zaměříme se na tamto“ či „mezi hlavní priority patří tohle“. Naslibovat Pražanům bez obalu zlevnění roční jízdenky na hromadnou dopravu o 1100 korun od začátku příštího roku bylo amatérské. Touha po volebním vítězství a po moci zcela potlačila rozum a smysl pro realitu. Na ni teď pražská koalice s ostudou naráží.

Že levnější jízdné nebude (podle momentálního rozpoložení vládců Prahy ještě minimálně půl roku), je samozřejmě v zásadě dobrá zpráva – pro rozpočet města, pro dopravní podnik, ale i pro cestující, protože stamilionový výpadek v tržbách dopravního podniku by nutně vedl k potřebě redukovat hustou síť spojů. Přesto je to děsivá zpráva o stavu politiky. Koaliční představitelé ještě při svém nedávném nástupu na radnici slibovali, že sleva bude první věcí, o níž budou hlasovat. Nyní s údivem zjišťují, že zlevnění roční jízdenky, nemá-li být jen bombou bezhlavě mrsknutou do městského rozpočtu, musí doprovázet řada opatření, která uším voličů nebudou znít ani zdaleka tak libě. To skutečně dosud nevěděli?

Například Vídeň, k níž se noví radní upírají jako ke vzoru, má velmi striktní pravidla parkování ve městě včetně toho krátkodobého – každá půlhodina stojí euro. Využití „městských dálnic“ na rozdíl od Prahy vyžaduje dálniční známku. Na druhé straně disponuje Vídeň rozsáhlou infrastrukturou parkovacích domů a propracovaným systémem Park & Ride. Nic z toho Praha nemá. Nedotažený systém modrých zón leze Pražanům na nervy už teď a představa, že by pokryl prakticky celé město, je při současné infrastruktuře hrozivá. Pražský systém Park & Ride je i po letech stále v plenkách.

A to ještě není řeč o kondici vídeňského dopravního podniku, který obsluhuje méně hustou síť linek, nemá nevypověditelné smlouvy na budoucí nákup zbytečných tramvají, neposílá 17 haléřů za každý lístek do daňových rájů a nemá na krku Opencard. Tyto rozdíly nelze smazat za půl roku, tudíž je celkem jasné, že za šest měsíců bude sleva na roční kupon dávat stejně pramalý smysl jako dnes. Slevy, která nebude, není žádná škoda, ale za takto flagrantní a neoddiskutovatelné porušení volebního slibu by si voliči zasloužili přinejmenším pokornou omluvu.