Bratislavský prezidentský palác se vymkne zpod stranické kontroly, což může mít dalekosáhlé následky i přes velmi omezené pravomoci, jimiž slovenská hlava státu vládne. O tom, co dokáže natropit zdánlivě slabý, avšak neposedný prezident opojený silou vlastního mandátu, bychom mohli Slovákům docela dlouze vyprávět, a to máme s přímou volbou hlavy státu neporovnatelně kratší zkušenost než oni.
Pláč a skřípění zubů však o půlnoci ze soboty na neděli nezněl jen bratislavskou Súmračnou ulicí, kde má centrálu Ficův Smer. Rezonovat musely i zdi Lidového domu. Pro ČSSD je totiž Ficova prohra skoro stejně tragickou zprávou jako pro slovenského premiéra samého. Je to mnohem víc než jen porážka politického souvěrce.
Bohuslav Sobotka se musí vyrovnat s tím, že ani takový bourák, ani takový vzor jako Robert Fico, ten, jenž sjednotil levici, rozdupal pravici a okusil jednobarevné většinové vládnutí, že ani on nedokázal najít recept na nástup nových politických pořádků. Pořádků, v nichž je třeba ostentativně nebýt politikem, abyste se stali politikem, v nichž je korupce jediný a zcela postačující Satanáš, v nichž je politická strana zlo a každá polistopadová stranická knížka horší než zápis v trestním rejstříku.
Každá paralela kulhá. Andrej Kiska není Andrej Babiš, slovenské prezidentské volby nejsou české parlamentní, tučně úročené nebankovní půjčky nejsou hnojiva a rohlíky a bratislavský prezidentský palác není české ministerstvo financí. Ale pozadí úspěchu obou podnikatelů, kteří se z čirého altruismu vrhají do bahna politiky, je velmi podobné.
Prim hraje úpadek důvěry v etablované politické strany a léta neměnné politické tváře. Pak stačí rozdmýchat pocit, že politik a zloděj jsou synonyma, a touha po „změně“ je na světě. Ve vyspělejších evropských demokraciích (Itálie, Francie, Řecko, Nizozemsko a další) se projevuje útěkem k dosud menším stranám nezřídka krajního ražení. V demokraciích mladších, jako je ta naše a slovenská, voliči opouštějí strany a hledají „hnutí“, „úsvity“ a mesiášské podnikatele, kteří jsouce finančně zajištěni, zcela jistě nebudou krást, což se považuje za politický program.
I tak brilantní stratég a populista jako Fico nástup nových pořádků podcenil. Nejprve svou přílišnou bohorovností nechal ostudně vyhrát neonacistu Mariána Kotlebu nad svým koněm v krajských volbách na Banskobystricku a nyní si zničil i svou vlastní auru neporazitelnosti. A Sobotku, který si s Babišem stále neví rady, zanechal bez receptu, bez náznaku cesty. Ukázal mu jen, jak s politikem nového typu výrazně prohrát. Na to ovšem Sobotka, soudě podle posledních průzkumů voličských choutek, zřejmě dost brzy přijde sám.
