Co se u jiných profesí zdá zcela absurdní, bere na sebe v případě lékařské profese podobu seriózně míněného legislativního návrhu. Ten je sice veden dobrými úmysly, ale je celkem dobře známo, kam cesty s tímto dlážděním obvykle vedou.
Srovnání s ekonomy či novináři je samozřejmě přetažené ad absurdum.
Lékaři-soukromníci se na rozdíl od jiných podnikatelů či zaměstnanců v privátní sféře pohybují ve striktně regulovaném kvazitržním prostředí a na všelijaká omezení a přísná pravidla jsou zvyklí. Nadto zákon všem lékařům ukládá povinnost celoživotního vzdělávání, na které dohlíží jejich profesní komora i ministerstvo zdravotnictví. Přesto na návrh „nucených prací“, jak se o iniciativě koaličních poslanců-lékařů vyjádřil šéf lékařské komory Milan Kubek, zareagovali zvláště nevrle.
Pokud by stát chtěl soukromým lékařům nařídit výpomoc ve veřejných nemocnicích s nedostatkem personálu napřímo, roztrhal by takový nápad každý student právnické fakulty po dvou přednáškách z ústavního práva
Dá se to pochopit. To, že jde o tvrdý zásah do svobody už tak dost sešněrovaného podnikání, a tedy o pohyb přinejmenším na samé hraně ústavnosti, je jenom jeden z problémů. Další je v tom, že se návrh schovává do zákona upravujícího celoživotní vzdělávání lékařů. Přitom i sami autoři přiznávají, že jedním z efektů má být výpomoc nemocnicím, v nichž se nedostává doktorů.
Pokud by stát chtěl soukromým lékařům nařídit výpomoc ve veřejných nemocnicích s nedostatkem personálu napřímo, roztrhal by takový nápad každý student právnické fakulty po dvou přednáškách z ústavního práva. Změna celoživotního vzdělávání je v tomto smyslu docela chytrou kličkou, ale pořád jenom kličkou. Koaliční politici přijali tezi, že lékařů v nemocnicích je nedostatek. Jenže místo aby před volbami hovořili o systémových řešeních, například o redukci počtu nemocnic, vymýšlejí finty, jimiž by do přebujelé sítě nahnali více pracovních sil. To je přístup, který je z principu špatný.
Kontakt s nemocniční praxí není pro ambulantní lékaře vůbec nic špatného, právě naopak. Mnoho ambulantních specialistů od gynekologů přes ortopedy po internisty si běžně udržuje zlomkové úvazky v nemocnicích, aby se potkávali s kolegy a také s pestřejší paletou případů než v soukromé praxi. Lékař, který se občas ukáže v nemocnici, si snáze udržuje přehled o celé šíři svého oboru. A to může při působení v privátní sféře představovat konkurenční výhodu.
Nicméně nařizovat takovou věc zákonem, jen aby krajské úřady mohly stěhovat soukromníky tam, kde zrovna chybějí síly? To je daleko za hranou přijatelné profesní regulace. Jestli mají nová pravidla celoživotního vzdělávání učinit provozování lékařské praxe v Česku atraktivnějším, tak návrh povinných nemocničních stáží míří přesně opačným směrem.
