Kampaň Zdravotnictví volá o pomoc je v plném proudu, pacienty je třeba udržovat v neustálém napětí a tu a tam je postrašit. Proto už víme, že chodit k doktorovi je něco jako běhat v noci po dálnici se zavázanýma očima – může se teoreticky stát, že to přežijete, ale bude to tak trochu zázrak.
Nyní prezident Kubek k únavě a nedostatečnému platu přidává další riziko, totiž že lékaři na své pacienty ani nevidí přes hory lejster. Budiž. Co s tím ale šéf komory hodlá dělat? Tlačí na stát, aby podnikatelům, a tedy i lékařům-soukromníkům ulevil s daňovou administrativou? Ani trochu. Bojuje za jednodušší systém vykazování péče zdravotním pojišťovnám? Ne. Buší na dveře Ústavu zdravotnických informací a statistiky, aby lékaři museli posílat méně statistických dat a formulářů? Ne. Bere se za administrativní usnadnění plynulého přechodu ordinace z jednoho lékaře na jiného? Také ne. Místo toho si vzal na paškál akreditace kvality péče. Proč? Inu, komise, které akreditace poskytují, jsou, považte, „soukromé“. Dokonce „komerční“!
A auditoři hlídající standardizované postupy kafrají už tak dost rozladěným lékařům do výkonu jejich poslání.
Nicméně ředitelé nemocnic, kteří s akreditačními komisemi zcela dobrovolně uzavírají smlouvy, to vidí jinak. Standardizace snižuje riziko událostí, které mohou kromě napáchání reputačních škod přijít nemocnice také na ošklivé peníze. Jednou za čas se prostě objeví případ záměny dětí v porodnici, vyoperování zdravé ledviny místo té nemocné, injekční aplikace dezinfekčního prostředku namísto léku a podobně. Kdyby takové případy nebyly, nebylo by zapotřebí standardizovat identifikaci pacientů a novorozenců, předcházení stranovým záměnám nebo způsoby uložení léků.
Standardizace snižují riziko událostí, které mohou napáchat reputační škody a přijít na ošklivé peníze.
Je v jádru pochopitelné, že některé lékaře rozladí, když jim jakýsi auditor z „komerční“ komise vysvětluje, jak si mají mýt ruce. I na to jsou standardizované postupy. Jistě už nejsme ve čtyřicátých letech 19. století, kdy lékař Ignác Filip Semmelweis zjistil, že hromadné umírání mladých matek na horečku omladnic souvisí se zanášením infekcí z pitevny na porodní sál na rukou studentů medicíny. Ale riziko přenosu infekce od té doby nezmizelo. Jen se o mnoho řádů zmenšilo. A právě další snižování rizik je smyslem standardizací a souvisejících akreditací kvality. Pokud by si ředitelé nemocnic nemysleli, že to pro ně dává reputační i ekonomický smysl, jistě by si razítka od akreditačních komisí ze svých napjatých rozpočtů nepořizovali.
Proč Kubek obrátil palbu zrovna na tento terč, je záhada vysvětlitelná snad jen jeho obsesivním odporem vůči čemukoli „komerčnímu“ ve zdravotnictví. Což je sice paradoxní vzhledem k tomu, že Kubek sám je soukromým (komerčním!) ambulantním internistou, ale jiné vysvětlení není v dohledu.
