Tento strach a z něj plynoucí odpor k imigrantům nelze šmahem odsoudit. Je to přirozená reakce, xenofobie v původním, dalšími konotacemi nezatíženém slova smyslu vrozené a mimovolní obavy z cizího a neznámého. Co ale odsoudit lze, a dokonce je to zapotřebí, je především česká politická reakce na tento strach.
Namísto aby se vysoká politika snažila proti iracionálnímu strachu bojovat, rozhodla se jej ve větší či menší míře využít pro vlastní mocenský prospěch. Byla to zřejmě nečekaná a nenadálá masovost strachu z islámu, co přimělo české politické strany a jejich technology moci, aby se vystrašené a rozhořčené voliče nepokoušeli uklidnit nebo alespoň jejich postoje racionalizovat. Namísto toho se o ně česká politická scéna začala prát. Je to svůdné a strašně jednoduché, ale je to z hlediska budoucnosti hrubá chyba.
Voják politikem
Velmi pohotový krok tímto směrem učinili o víkendu pohrobci Tomia Okamury v tom, co zbylo z jeho dřívějšího Úsvitu. Tento zbytek se ambiciózně přejmenoval na Úsvit – národní koalici, přestože zatím jde o jedinou stranu s několika desítkami členů. Do svého čela pak přejmenované uskupení postavilo nepochybně statečného bojovníka proti Tálibánu, veterána války v Afghánistánu Miroslava Lidinského.
Při jeho působivé vojenské kariéře je člověku skoro stydno poznamenat, že dobrý voják nemusí být nutně dobrým politikem. Lidinského fascinace obnovenou vojenskou ostrahou českých hranic bohužel dost jasně ukazuje, že nedokáže uchopit problém imigrace v jeho širším evropském a globálním kontextu. Ale zato jistě dokáže vyprávět řadu pravdivých a děsivých příběhů o tom, co umí radikální islamismus. Což je přesně to, na co Úsvit sází. A co může na voliče zmítané iracionálními obavami z jakékoli formy islámu docela dobře fungovat.
Lidinského nástup je jedním z mnoha dílků, výrazným a dobře viditelným, které dohromady utvářejí obraz politické scény. Ostraha hranic zdaleka není jeho původní nápad, už se pro ni vyslovoval ministr vnitra i prezident republiky.
Pro politiky pocházející ze stran, které obvykle nejsme zvyklí označovat za xenofobní či populistické, je v současnosti nejdůležitější otázkou související s imigranty jejich detence. O integraci, která by snad podle všech křesťanských a evropských hodnot měla být neméně důležitou, ale spíše důležitější součástí imigrační politiky, se bez zájmu a bez uznání politiků starají svými nedostačujícími silami neziskové organizace.
