Miloš Zeman je po deseti letech zpět, a až se budou psát dějiny politických comebacků, tak tenhle tam určitě chybět nesmí. Vynechat události posledních čtrnácti dnů nemohou ani případní autoři učebnic politického marketingu. Jenže fakt, že Zeman nezapomněl nic ze svého ovládání technologie moci, bohužel nepřináší žádný předpoklad k tomu, že bude dobrou hlavou státu.
Nebude snadné zapomenout, že na Hradě sedí muž, který se k nejvyšší ústavní funkci v zemi prolhal. Ne že by lži, které náš příští prezident používal v kampani, byly nějak zvlášť nebezpečné. Výmysly o rodinném zázemí soupeře, jeho smyšlená podpora od sudetských sdružení a podobné fauly, to není nic, co by zbořilo republiku. Ale lehkost, s níž Miloš Zeman umí lhát, je strašidelná.
Jsou v tom ostatně léta dřiny. Už když bývaly noviny plné slov jako „Bamberk“, „Olovo“ či „kufřík“, obracel Zeman své výpovědi, jak se zrovna hodilo. Ústa opozice vyplňoval roubík spletený z opoziční smlouvy a nekonečné řady funkcí a prebend, takže se nestalo nic.
Dnes je to pro většinu voličů pravěk, takový ten romantický jako z filmu Karla Zemana, v němž se v tvrdém neúprosném boji utkávají monumentální, obdivuhodní ještěři. V Česku celou dekádu žil a postupně sílil mýtus Zemana – státníka. Hlavní podíl na tom má především neschopnost české politické scény vyprodukovat během oné dekády osobnost, která by se dvěma alfa samcům z devadesátých let vyrovnala průbojností, suverenitou, sebevědomím, charizmatem.
Karel Schwarzenberg, jehož síla osobnosti má kořeny úplně jinde než v polistopadové politice, tuto neschopnost protentokrát částečně zakryl. A všichni stávající politici by mu za to měli být vděčni. Kohokoli jiného ze současné nabídky by Zeman potřel mnohem razantněji.
Česká republika dnes není v situaci, v níž by ji špatný prezident na Pražském hradě existenčně ohrozil. Není třeba se bát. Je třeba se učit.
Učit se žít s prezidentem, jenž s politickým aktivismem začíná na úrovni, na níž jeho předchůdce skončil. Učit se, že pokud nám někdy připadal Václav Klaus arogantní a sebestředný, ještě jsme nic neviděli. Učit se o střetech mezi širokým voličským mandátem a úzkými ústavními pravomocemi. A kdo ví, třeba se také poučit, že předpokládaný vývoj někdy může uhnout na nějakou nevyzpytatelnou cestu vedoucí k něčemu hezkému.
