Ovšem jednota a spolupráce jsou klíčovými slovy všech státnických prohlášení po všech podobných tragédiích. Už jsme je slyšeli kvůli Madridu, Londýnu, Bombaji, Súse, Paříži a mnoha dalších městech. A je třeba si bez obalu přiznat, že o mnoho semknutěji a jednotněji než v roce 2004, kdy umírali lidé ve španělských vlacích, dnes Evropa nevypadá.
Jedním z mála skutečně patrných politických efektů napříč Evropou byl za ta léta postupný vzestup nacionalistických a krajně pravicových stran od Řecka přes Francii, Nizozemsko a Skandinávii až po Maďarsko.
Ne každá tato strana nabrala všechny své body na práci se strachem z teroristické hrozby. Ale bez výjimky všechny dnes tyjí ze strachu spojeného s migrační krizí. A když pak vyjde výbušná zpráva, že jeden z pařížských podezřelých u sebe měl syrský pas registrovaný před nedávnem na řeckém ostrově Leros, mohou tyto síly ve skrytu jásat.
Boj o podobu Evropy
Při vší úctě k důležitosti vojenských operací v Iráku a Sýrii, jejichž zesílení je jistě velkým tématem, drony a rakety jsou jen součástí řešení. Politický boj o vnitřní podobu Evropy je neméně důležitý. Pokud by se Evropa měla tváří v tvář terorismu „semknout“ v nacionalismu, nenávisti a uplatňování principu kolektivní viny na základě vyznání, přineslo by to důsledky, které bolí domýšlet.
Lidská rovnost nebo ochrana válečných uprchlíků nejsou nějakými bezobsažnými směrnicemi z Bruselu. Jsou to léta budované civilizační pilíře. Vzdát se jich znamená popřít společenský vývoj přinejmenším od druhé světové války. A riskovat, že se nám jejich důležitost připomene nějakou srovnatelně hrůzostrašnou zkušeností.
Stratégové Islámského státu nejsou hloupí a politické reakce na své akce vnímají. Jestliže platí, že usilují o politickou destabilizaci kontinentu, pak za nástroj této destabilizace zřejmě sami považují právě strach nahrávající nacionalistickým a populistickým hnutím.
Další existence Evropy závisí na tom, jestli dokáže uplatnit vojenskou sílu navenek a morální sílu uvnitř.
Odmyslíme-li si ostatní důsledky krajně pravicových vlád, o kolik snáz se bude v celém muslimském světě „prodávat“ džihád proti Evropě, která bude otevřeně islamofobní, než proti Evropě, jež se přes všechno kulhání a excesy pořád snaží opírat o hodnoty solidarity a náboženské tolerance?
Pařížské útoky staví Evropu do velmi složité situace. Její další existence alespoň zhruba v té podobě, jakou známe dnes, závisí na tom, jestli dokáže uplatnit vojenskou sílu navenek a morální sílu uvnitř. Na to žádné jednoduché recepty nejsou.
