Martin Čaban: Víme, co nechceme. Víme ale, co chceme?

Červnové setkání premiéru Visegrádské skupiny (Zleva Donald Tusk, Robert Fico, Bohuslav Sobotka a Viktor Orbán)

Červnové setkání premiéru Visegrádské skupiny (Zleva Donald Tusk, Robert Fico, Bohuslav Sobotka a Viktor Orbán) Zdroj: ctk/ap

Ledy se nepohnuly. Po schůzce ministrů zahraničí V4, Německa a Lucemburska by bylo snadné opět přijít s tvrzením, že Česko a jeho středoevropští partneři projevují nedostatek evropanství. Takové obvinění je ale příliš zjednodušující. Z různých důvodů, byť třeba emocionálních či iracionálních, má totiž právě tato debata úplně jiné rozměry než hledání harmonizace v otázkách zemědělských dotací, finanční regulace, technologie žárovek nebo tvaru zeleniny.

Teď Evropa řeší problém, který má konkrétní podobu, každý o něm ví a každý si na něj snadno, někdy až příliš snadno, dokáže udělat názor. Už to není debata bruselských a národních úředníků, politiků či regulátorů. Měla by to být skutečně debata „Bruselu“ s jeho Evropany. A právě to, zda se ji podaří, nebo nepodaří rozumným způsobem vést a dovést k nějakému konci, bude mít na evropský projekt mnohem silnější dopad než samotný příchod uprchlíků. Například Německo by tedy mělo tentokrát více než jindy striktně rozpoznávat tu nuanci mezi oprávněnou „výzvou k solidaritě“ a tvrdým nařízením kvót i proti vůli několika členských států.

Nelze očekávat, že diskuze bude hladká. Do žádné evropské debaty ještě žádný národní politik nesázel tolik vlastního domácího politického kapitálu. A vzhledem ke složitosti samotného problému nelze každý šprajc automaticky smést jako protievropanství. Problémem české vlády a celé V4 není to, že odmítá kvóty, přestože by ani jednu ze zemí fakticky nijak nebolely. Jejím problémem je, že na jejich místo nenabízí vlastní pohled na budoucí evropskou azylovou a imigrační politiku. Je svatá pravda, že problém je třeba řešit celoevropsky. Smutným faktem ale zůstává, že jediným skutečně celoevropským a zároveň konkrétním krokem, který je nyní na stole a má sílu v dohledné době reálně pohnout s imigračním problémem, jsou právě kvóty.

Drtivá většina ostatních návrhů se pohybuje buď úplně v říši snů (jakési náhlé ukončení bezvládí v Libyi), nebo přinejmenším na mnohem vyšší úrovni abstrakce a v horizontu několika let (posílení vnějších hranic Schengenu, rozvojová pomoc africkým zemím). Nejnadějněji snad zatím vypadá slib vytvořit společný seznam „bezpečných“ zemí, který by usnadnil vracení „ekonomických“ migrantů. Jenže ten nepomůže čelit uprchlické vlně ze Sýrie, Libye a Iráku.

Česká vláda by měla jasněji říci, co chce, jestliže nechce kvóty. A tím nejsou myšleny samozřejmosti, jako že chce zajistit bezpečnost svých občanů. Chce, aby celá Evropa přijala český přísný a selektivní systém azylového řízení? Nebo chce pro Evropu hledat nějakou střední cestu mezi českým a německým modelem? Nebo chce rozbít Schengen a poslat na své hranice vojáky? Anebo chce jen odporovat kvótám do krajských voleb a pak je s ublíženým výrazem přijmout? Složitá debata si žádá těžká rozhodnutí a jasná slova.