Při včerejším představení před Ústavním soudem se naplno ukázalo, že někteří čeští politici už jsou tak odtržení od reality, že je jim zcela lhostejné, kde se zrovna nacházejí. Namiřte na ně kameru a oni předvedou nacvičené číslo.
Ve sněmovně, na ulici, na tiskovce, před soudem, to je fuk. Děsivá byla hlavně dvacetiminutová protivládní filipika v podání Lubomíra Zaorálka, v níž se semlelo vše od obětí komunismu po dávky pro invalidy v Moravskoslezském kraji. Zazněla místo závěrečné řeči, již ústavní soudci očekávali a kterou by si zasloužili.
Zaorálek nepřišel s jediným novým argumentem ani s nějakou kloudnou syntézou těch starých. Jen, vědom si přítomnosti televizních kamer, sáhodlouze rutinérsky exhiboval a agitoval. Ve sněmovně by se takový projev ztratil, před nejvyšší soudní instancí však působil jako pěst na oko.
