Kandidátní listiny i volební programy jsou vesměs hotové, takže už lze říci, že pro rozptýlení těchto chmur neudělaly politické strany nic.
Pravice je po letitém vládnutí evidentně vyčerpaná. TOP 09 sice nějaký program vyrobila, ale rovnou upřímně vyhlásila, že „v těchto volbách nejde o dílčí body programů“. Postavila se na protihradní barikády, na nichž chce hájit český parlamentarismus před prezidentskou rozpínavostí. Je dobře, že někdo tuto pozici zaujal. Ale zdá se, že pro TOP 09 je to spíše atraktivní póza než principiální postoj. O posílení českého parlamentarismu, o jeho změnách vedoucích k lepšímu fungování, se v programu nedočteme nic. Přitom je zjevné, že prapříčinou schválení přímé volby prezidenta a následného mocenského vzestupu Pražského hradu je právě dlouhodobě klesající schopnost Poslanecké sněmovny kloudně vykonávat svou moc.
ODS překvapivě svému konkurentovi barikády parlamentarismu přenechala a rozhodla se kampaň postavit na tom, že její pozice lídra české pravice je nezpochybnitelný a nezměnitelný fakt. I její volební program ale ukazuje, jak naivní toto přesvědčení je. Straně se sice podařilo najít poměrně originální formu zpracování volebních plánů, ovšem s tou výhradou, že koncept politického programu „od kolébky do hrobu“ by slušel spíše paternalistické levici. Stejně jako kapitola „První práce, první byt“ stojící na zaplevelování daňového systému dalšími výjimkami.
Za takové situace se levice v čele s ČSSD pohodlně veze k volebnímu vítězství. Jen je letos ještě méně než jindy jasné, k čemu takové vítězství vlastně povede a jakým způsobem bude vykládáno. Dostane-li se do parlamentu prezidentova SPOZ a nebude-li vítězství ČSSD zcela přesvědčivé, dejme tomu bezpečně nad 30 procenty hlasů, může Bohuslavu Sobotkovi volební triumf hodně rychle zhořknout; o to už se prezident rád postará. Voličům, kteří nechtějí přihrávat ani pravicovému zoufalství, ani levicovému boji o mocenské centrum, zbývají neřídnoucí zástupy nadšených politických diletantů. Ti za svou hlavní devízu vydávají to, že nemají s politikou žádné zkušenosti.
Nadšený amatér může být za jistých okolností větším přínosem než znuděný rutinér, to ano. Ale hnutí, která se chlubí tím, že nemají program, protože si jej nechají nadiktovat přímo voliči, důvěru budit nemohou. Vzpomínky na Věci veřejné a na to, jak to nakonec celé dopadlo, jsou příliš živé. Nebo by alespoň měly být.
