Michael Romancov: Jak dlouho udrží Moskva balanc?

Ruský prezident Vladimir Putin při návštěvě Slovinska

Ruský prezident Vladimir Putin při návštěvě Slovinska Zdroj: ctk/ap

V průběhu léta syrský prezident Asad požádal Moskvu, aby se přítomnost omezené skupiny ruských leteckých sil v Sýrii proměnila z „dočasné“ na „časově neohraničenou“. Kreml žádosti vyhověl, neboť, jak prohlásil ministr obrany Šojgu, „Rusko základnu potřebuje, aby mohlo aktivně a účinně bojovat s teroristickou hrozbou daleko od vlastních hranic, na vzdálených přístupových cestách“. V souvislosti s tímto krokem si je nutné položit několik otázek.

Rusko svou vojenskou přítomnost zahájilo v září 2015 a prezident Putin tehdy hovořil o půlroční akci. Té prý bylo zapotřebí ke zničení pěti až sedmi tisíc bojovníků Islámského státu, kteří mají ruské pasy. V březnu 2016, tedy po uplynutí půlročního limitu, vydal Putin rozkaz ke stažení hlavní části vojenského kontingentu ze Sýrie. „Byly vyřešeny prakticky všechny úkoly, které měli armádní činitelé splnit,“ uvedla agentura Sputniknews.

Proč tedy nyní dochází ke změně, když „prakticky všeho“ bylo dosaženo? Čeho se dosáhnout nepovedlo? Podle slov místopředsedy obranného výboru horní komory ruského parlamentu France Klinceviče ruská pomoc obnovila morálku a bojeschopnost vládních jednotek. Od počátku ruského angažmá se spekulovalo, a Moskva to následně potvrdila, že hlavním cílem nebyl boj proti teroristům z IS, ale podpora Bašára Asada.

Kreml tím nejen zásadně zvýšil svou váhu na Blízkém východě, ale poprvé od rozpadu SSSR dosáhl pozice, kdy se může cítit být stejně důležitým hráčem jako Washington. Klincevič však dodává, že „bez účinných opatření se rozsáhlá teroristická hrozba Rusku nevyhne“ a k její minimalizaci je třeba se dohodnout se Západem. To se zatím nedaří, a tak Rusové upevňují vztahy se Sýrií, Íránem a Irákem.

Není tajemstvím, že s nenáviděným Západem se Moskvě nedaří dohodnout kvůli Ukrajině. Nedávné události (útok na dopravní inspektorát ve městě Balšicha a zásahy proti islamistům v Samaře a Petrohradu) potvrzují, že ruské problémy s islamisty zdaleka vyřešené nejsou. Upevňování vztahů s nestabilními státy a režimy v Sýrii a Iráku sice mohou přinést zvýšení mezinárodního vlivu, ale jejich dlouhodobý přínos je krajně problematický.

Moskva své partnery bude muset nejen podporovat vojensky, ale také uvážlivě balancovat mezi jejich protichůdnými zájmy a potřebami, jichž je požehnaně. A sovětské zkušenosti z Afriky i Blízkého východu ukazují, že Kreml byl v této ekvilibristice ještě méně úspěšný než Washington. Na rozdíl od skryté sovětské války v Afghánistánu je ruská účast v Sýrii mnohem otevřenější.

Takže i ruské sdělovací prostředky čas od času musejí zveřejnit negativní zprávy o obětech v řadách ruského vojenského i civilního personálu či syrských civilistů. Vzhledem k proměně ruské přítomnosti na časově neohraničenou lze předpokládat, že ztráty porostou. A nikdo neví, jak velké ztráty budou Rusové opravdu ochotni snášet, když pořádně nevědí, za co bojují.

Autor je politický geograf