Tento nepoměr je ovšem zapotřebí vykládat opatrně. Hamas se nemusí starat o pošklebky, že jeden izraelský voják má v porovnání s protivníky zjevně tisícinásobnou cenu. Pro radikální hnutí je tento výměnný obchod jasným vítězstvím, důkazem jeho síly a vlivu. Důkazem, který radikální islamisté nutně potřebovali, protože u Palestinců nedávno prudce stoupla popularita jejich rivala, předsedy palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Abbás si mezi svými nevídaně polepšil, když podal žádost o plné členství Palestiny v OSN.
Skvělý výsledek
Teď však Hamas v praxi dokazuje, že se o palestinské zájmy stará lépe a účinněji než Abbás: vždyť to byl právě Hamas, který dokázal tlakem na Izrael zajistit svobodu pro tolik palestinských vězňů! Šéf radikálního hnutí Chálid Mišál si v televizním přenosu ze svého syrského exilu pochvaloval dohodu o výměně vězňů jako „skvělý výsledek a velký úspěch“. Oprávněně.
Dobrá. Ale proč na takovou směnu, na první pohled nevýhodnou, přistupuje Izrael? Proč propouští předčasně na svobodu stovky lidí, z nichž mnozí nesou odpovědnost za smrt civilistů?
Rodinná zkušenost
Není to první směna takového druhu. V červenci roku 2008 osvobodil Izrael pět vězněných Libanonců a vydal ostatky dvou set libanonských a palestinských bojovníků výměnou za ostatky dvou svých vojáků. Ehud Goldwasser a Eldad Regev byli smrtelně zraněni při výpadu Hizballáhu přes mezinárodně uznávanou hranici, což byl důvod k válce v Libanonu v roce 2006. Jeden z tehdy propuštěných Libanonců mimo jiné rozbil pažbou samopalu hlavu čtyřleté holčičce.
Ač to může znít podivně, chce se říci: Kéž bychom u nás měli polovinu izraelské hrdosti na vlastní armádu a její příslušníky. A tak silný pocit, že se o ně máme starat zaživa i po jejich smrti.
V civilizovaných zemích to tak bývá, kořeny této úcty tkví často v náboženství. Ale nejen tam. V izraelském případě hraje roli hlavně vlastní rodinná zkušenost. V Izraeli platí všeobecná branná povinnost pro muže i ženy. Drtivá většina izraelských rodin měla či má v armádě syna či dceru. Tito lidé si dovedou představit, co prožívali rodiče Gilada Šalita, hlavně v době, kdy Hamas odmítal říci, zda je mladý muž vůbec ještě živ. A tito lidé si samozřejmě přáli Šalitovu svobodu. Nejen kvůli jeho rodině a nejen kvůli armádě, ale i kvůli sobě. A co bylo důležité, byli ochotni kývnout i na tu velkou, bolestnou a tíživou cenu, kterou Hamas požadoval.
Nelze říci ne
Směna má i mezinárodně politický aspekt. Izraelci si nyní, když v Egyptě vládne režim, jenž je jim méně nakloněn než režim Mubarakův, rozhodně nemohou dovolit zhoršovat vztahy s Káhirou. A Káhira (spolu s Berlínem jako druhým prostředníkem) ke zdaru tohoto výměnného obchodu výrazně napomohla a vsadila na něj svůj kredit. Nebylo možné jí říci ne.
Nesmíme ovšem zapomínat na jednu důležitou věc: pro Šalita (stejně jako pro Goldwassera a Regeva) si únosci došli přes mezinárodně uznávanou hranici. Od začátku s ním cynicky počítali jako s výměnným zbožím. Sice trvalo dlouhých pět let, než ho pěkně zúročili, leč povedlo se. A jak říkají latiníci, příklady táhnou.
Autor je komentátorem ČRo1 – Radiožurnálu
Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.
