Monarcha, který slíbil dovést Kazachstán k demokracii

Čtyřiasedmdesátiletý prezident, jehož kariéra se rozjížděla ještě za Sovětského svazu, vládne republice nepřetržitě od roku 1991.

Účast v posledním prezidentském klání podle údajů volební komise dosáhla 95,1 procenta. Takový výsledek se koneckonců očekával a dlužno dodat, že dosud žádné kazašské prezidentské volby mezinárodní pozorovatelé neuznali jako svobodné a spravedlivé. I v předchozích volbách v roce 2011 získal Nazarbajev zhruba 96 procent hlasů. Opozice do volebního souboje nevyslala žádného kandidáta a o zbytek hlasů se podělili jen dva další uchazeči, komunistický kandidát Turgun Syzdykov a odborářský předák Abilgazi Kusainov.

Ti jsou nicméně považováni za stoupence Nazarbajeva. Do klání o post budoucí hlavy státu se zprvu přihlásilo sedmadvacet zájemců, většina z nich ale souboj s politickým matadorem buď sama vzdala, nebo nesplnila přísné úřední požadavky. K nim patří například složení zkoušky ze státního jazyka kazaštiny, jehož znalost není ve státě se sovětskou minulostí ani dnes samozřejmostí.

Kritizovaný i obdivovaný

Nazarbajev je mezinárodními pozorovateli kritizován za to, že se drží u moci pomocí nedemokratických zákonů, nekompromisně potírá opozici a k upevnění své moci využívá miliardové zisky z prodeje těžebních práv. Mnoho západních investorů však vítá jeho opětovné zvolení jako záruku budoucí stability. Nazarbajevovi nelze upřít, že se mu v zemi daří udržovat náboženský smír a že celkově životní úroveň obyvatel Kazachstánu roste.

Dalším kladně hodnoceným rysem této země je, že neharaší atomovými zbraněmi a na rozdíl od mnohých jiných islámských zemí (v zemi je asi 70 procent muslimů) bere boj proti terorismu vážně. Kazachstán si udržuje dobré vztahy nejen se sousedními velmocemi Ruskem a Čínou, ale i se Spojenými státy a Evropskou unií. Prezidenta za jeho přínos chválil například bývalý britský premiér Tony Blair, který mu nějakou dobu radil s reformami v zemi. Pochvalně se o něm vyslovil i vicepředseda Euroasijské nadace Daniel Witt, když prohlásil: „Nazarbajev provedl Kazachstán těžkými časy až do éry prosperity a růstu. Prokázal, že si cení spojenectví se Spojenými státy a Západem a je odhodlán zavést v zemi demokratickou vládu.“

Skromné začátky

Nazarbajev se narodil roku 1940 v zemědělské oblasti na jihovýchodě země ve městečku Čemolgan (dnes Uškonyr). Jeho otec byl nádeníkem u sedláka, který během Stalinovy kolektivizace ve třicátých letech minulého století o vše přišel a zvolil pak kočovný způsob života v horách. Po druhé světové válce se však rodina do Čemolganu vrátila a malý Nursultan se ukázal být nadaným žákem. Místo univerzity na něj ale čekal průmysl, dostal stipendium, aby se rok seznamoval s prací v ocelárně v Temirtau.

Jak píše ve své autobiografii, ve dvaceti letech už si vydělával slušné peníze „neskutečně těžkou a nebezpečnou prací“ u vysoké pece. Ve dvaadvaceti vstoupil do komunistické strany a stal se zaníceným činovníkem komunistického svazu mládeže. Netrvalo dlouho a práce pro stranu se stala jeho zaměstnáním na plný úvazek. Stihl si doplnit vysokoškolské vzdělání na Karagandském polytechnickém institutu a začal šplhat po žebříčku stranické hierarchie.

Nursultan Nazarbajev

Jak sám píše, práce úředníka mu umožnila získat vhled do logistického (ne)fungování tehdejšího těžkého průmyslu v zemi. „Centrální plánování a rozdělování peněz mělo za následek bídnou infrastrukturu, demoralizaci a přepracovanost dělníků. Shora stanovené cíle byly nereálné.“ Nazarbajev vzpomíná, že chápal problémy ocelárny jako mikrokosmos, který názorně ukazuje problémy celého Sovětského svazu.

Perestrojka v předstihu

V roce 1984 se Nazarbajev stal předsedou rady ministrů, tedy jakýmsi premiérem země. Když se o dva roky později konal sjezd Komunistické strany Kazachstánu, zaskočil Nazarbajev přítomné otevřenou kritikou šéfa Akademie věd Askara Kunajeva za to, že svoji instituci nereformuje. Tento krok byl o to nečekanější, že kritizovaný potentát byl bratrem Nazarbajevova šéfa, prvního tajemníka strany Dinmukhameda Kunajeva. Rozezlený aparátčík to pociťoval jako zradu a vydal se do Moskvy, kde požadoval Nazarbajevovo odvolání z funkce. Jenomže to se přepočítal.

Nazarbajev měl velkou podporu mezi lidmi a jejich kampaň způsobila, že byl povýšen, zatímco Kunajeva Moskva zbavila funkce. Tajemníkem strany pak byl tři roky Rus Gennadij Kolbin, který měl ale v Kazachstánu pramalou autoritu. A tak ho v roce 1989 nahradil Nazarbajev.

O rok později o něm tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov uvažoval jako o možném viceprezidentovi, Nazarbajev ale nabídku odmítl. Místo toho byl jmenován prvním prezidentem Kazachstánu. Po rozpuštění Sovětského svazu proběhly v zemi první prezidentské volby a Nazarbajev jakožto jediný kandidát získal 91,5 procenta hlasů. I po rozpadu bloku usiloval o zachování úzké hospodářské spolupráce s Ruskem a koncem roku 1991 stvrdil svým podpisem členství Kazachstánu ve Společenství nezávislých států.

Posilování moci

Nový stát si musel v devadesátých letech 20. století projít mnoha změnami a ne všechny byly obyvateli vnímány pozitivně. Kritickou odezvu vyvolalo hlavně posílení výkonné moci změnou ústavy, takže dostatečně nepodléhá kontrolním mechanismům ostatních složek vlády. Opoziční strany tehdy v metropoli demonstrovaly za odstoupení premiéra a rozpuštění Nejvyšší rady a požadovaly vytvoření koaliční vlády, ale parlament – složený tehdy ještě z nikým nevolených komunistických funkcionářů – ústavu v roce 1993 schválil.

Nazarbajev o dva roky později díky referendu dosáhl možnosti prodloužit své prezidentování o dalších pět let. Přišly volby a on s drtivou převahou zvítězil. Za pět let zase. V roce 2007 kazašský parlament odsouhlasil dodatek ústavy, díky němuž lze v prezidentském úřadě setrvat neomezený počet období (původně to byla jen dvě po sobě). A jede se dál, až do dneška.
Ještě v roce 2009 byl Nazarbajev vnímán západními politiky převážně kladně. Bývalý britský ministr Jonathan Aitken tehdy vydal prezidentův životopis, kde jej chválí už v názvu – titul zní Nazarbajev a budování Kazachstánu. Ale hospodářský úspěch země a schopnost udržet pořádek neznamená, že je země plná spokojených a vděčných obyvatel.

S nespokojenci zatočíme!

Největší rozruch během prezidentova vládnutí způsobila opozice roku 2011. Na Den nezávislosti 16. prosince začali už poněkolikáté ve městě Žanaozen demonstrovat nespokojení zaměstnanci ropného průmyslu. Vadilo jim hrozící propouštění i nízké mzdy. Došlo ke srážkám s policií, při němž zemřelo 16 lidí a ve městě byl vyhlášen výjimečný stav, který trval až do konce ledna.

Protesty se rychle šířily do dalších měst, ale brzy odezněly, což vzhledem k razanci policejních zásahů a mučení zadržených není ničím překvapivým. Prezident označil těžaře za chuligány a jejich obhájkyně, právnička Natalia Sokolovová, byla zatčena za organizování nepovoleného shromáždění.

Jako výsměch se pak muselo jevit těmto Kazachům Nazarbajevovo jmenování Mužem roku 2012. Toto (mezi)národní ocenění dostal doma zároveň s prezidentem Běloruska Alexandrem Lukašenkem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem za přispění ke vzniku Euroasijské hospodářské unie.

Pramen wikipedie