Přišly jak od politiků z evropské strany Atlantiku v čele se španělskými, tak od deníkových komentátorů. Jádro sporu obou stran je dobře patrné na rozdílu mezi komentáři španělského listu El País a argentinského deníku Página 12.
Página12
Národní ropná politika
Návrh prezidentky Cristiny Fernándezové de Kirchner na právo ropné suverenity nazývá veřejným zájmem „dosažení soběstačnosti v uhlovodíkových surovinách, a to v jejich těžbě, zpracování, přepravě i uvádění na trh, aby byl zajištěn ekonomický růst, sociální spravedlnost a spravedlivý rozvoj jednotlivých provincií.“ Těchto pár řádků znamená rozchod s dosavadní praxí neoliberální regulace sektoru. Přesvědčení, že volný trh (čti velké korporace kontrolující celé odvětví) je garancí produkce ropy a plynu v souladu s rozvojem národního hospodářství, se ukázalo být falešné. Privátní správa se nesrovnala s osmiletým obdobím rychlého růstu, jak vyplývá z údajů o argentinském dovozu ropy a plynu za deset miliard dolarů ve stejném období. A nejlepším příkladem tohoto omylu je právě Repsol v YPF.
Firma vytěžila rezervy objevené v dobách, kdy byla YPF držena státem (čímž porušila zákon o ropě), aby mohla globálně expandovat.
To přineslo pohádkové zisky akcionářům Repsolu a španělská vláda dokonce plánovala vyškrábat se po argentinských zádech z evropské krize. Plánu prezidentky se tak nelze divit. Stát bude nástrojem zásahů do sektoru. Investice do průzkumu, zvrácení poklesu zásob, zvýšení produkce konvenčního plynu a zavedení cenové politiky, která přeruší hry oligopolů, to jsou nyní priority k řešení.
El País
Promyšlená krádež
Vláda Cristiny Fernándezové de Kirchner se rozhodla prohlásit 51 procent společnosti YPF, v níž většinu drží španělská ropná firma Repsol, za „veřejný zájem a předmět vyvlastnění“. To se v zásadě rovná deklaraci o hospodářském nepřátelství, která zaslouží odsouzení mezinárodními institucemi a také soudní stání. Fakt vyvlastnění, jímž je vyhrožováno již měsíce, aby Repsol přestal odporovat a souhlasil se snížením cen vlastnických podílů v YPF, není jen kolapsem právní ochrany, kterou by jeden čekal v demokratické zemi.
Je také úmyslnou zradou smlouvy o vzájemné ochraně investic podepsané mezi Španělskem a Argentinou v listopadu 1991. Rovněž zahajuje období hluboké nejistoty pro španělské firmy v Argentině, stejně jako pro ostatní zahraniční investory. Nejde o čin iniciovaný právem země na získání maximálního profitu z vlastních nerostných surovin ve prospěch občanů, jak se vláda dušuje.
Jde o šikanu, pomocí níž vláda vmanipulovala Repsol do situace bez možnosti rozumné reakce. Pokud jsou argentinské úřady přesvědčeny, že jiný management by národní energetické zdroje řídil ku většímu prospěchu Argentinců, správným postupem by bylo transparentní a poctivé přímé jednání s aktuálním akcionářem. Běžní Argentinci by měli vědět, že jejich zájmy a ochranou národních surovinových zdrojů se vláda zaklíná jen proto, že potřebuje zamaskovat fakt, že její zcela nekompetentní politika vedla k negativní energetické bilanci země.
Wall Street Journal
Argentinský model
„Jsem hlava státu, ne gauner,“ považovala Cristina Fernándezová de Kirchner za důležité připomenout. To nikdy pro politika nevěstí nic dobrého. V současné Jižní Americe se Brazílie stává mocností, v Mexiku se vytvořila střední třída, Kolumbie, Chile a Peru se staly součástí světové ekonomiky. A pak je tu Argentina, která se snaží naplnit všechny stereotypy, kvůli nimž je tato požehnaná země mnohem chudší, než by mohla být.
Zpráva o vyvlastnění zasáhla Španělsko, které má dost problémů s nezaměstnaností a dluhy. Nulový smysl má ale krok i pro Argentinu.
Ta se vzdává zahraničního kapitálu potřebného pro rozvoj plánovaných dodávek ropy a plynu. Prezidentka utužuje svou pozici aplikací modelu, který zdědila po svém manželovi. Jenže tento model se vyčerpal. Néstor Kirchner přišel do úřadu v roce 2003, po kolapsu konvertibilního zákona rovnajícího peso na úroveň dolaru. Pro oživení ekonomiky zavedl kontrolu cen, konfiskoval majetky, rušil smlouvy a vyháněl investory. Po prudkém zpomalení se Argentina dočkala robustního oživení ekonomiky. Jenže tento růst byl živen uměle slabým pesem a protekcionismem generujícím domácí poptávku. Nyní se začíná krach jevit jako nevyhnutelný. Krádeží Repsolu Kirchnerová brnká na národní strunu a získává politickou kontrolu nad dodávkami, ale zároveň motivuje odchod kapitálu. Tomu nezabrání ani rigidní kontroly s vycvičenými psy na trajektech přes Rio de la Plata do Uruguaye.
Die Tageszeitung
Terminátorka
Vyvlastnění většinového akciového podílu v soukromé ropné společnosti Repsol-YPF zapadá do úsilí získat zpět pod kontrolu druhdy státní podniky: poštu stát ovládl v roce 2003, vodárenství v roce 2006, penzijní systém a letecké společnosti v roce 2008 a nyní přišla řada na YPF. U Stříbrné řeky žijí terminátoři svobodného tržního hospodářství už dlouho. V devadesátých letech se argentinský stát během neoliberálních privatizací vzdal role aktéra téměř ve všech odvětvích.
Od vrcholu těžké hospodářské krize v letech 2001 a 2002 se vytrvale snaží získat svou akceschopnost zpět. Velký třesk přišel v roce 2004 po seškrtání dluhů za prezidenta Néstora Kirchnera. V roce 2006 Argentina předčasně splatila své dluhy vůči MMF ve výši 9,8 miliardy dolarů. Od té doby nemá tento strážce svobodných finančních trhů v zemi žádné slovo. Jenže zestátnění YPF nepřinese do nově již státní firmy ani centavo investic. A že půjde o úspěšný podnik, není vůbec jasné. Vládní krok ulehčilo to, že Argentina i její hospodářství jsou na kapitálových trzích již dlouho v izolaci. Spor mezi Repsolem a vládou Cristiny Kirchnerové se ale může snadno změnit v zápasy v blátě. Dodnes totiž není jasné, jak bývalý guvernér provincie Santa Cruz Néstor Kirchner profitoval na divoké privatizaci devadesátých let.
