CHINA DAILY: Čtyři falešné mýty
Evropská krize ohrožuje světovou ekonomiku a Čína nabízí pomoc. Ohledně čínské ochoty se ale rozšířily čtyři mýty, které je nutné rozptýlit. První říká, že evropská krize není čínskou záležitostí. Ano, Čína nese minimum následků krize. Ale nemůže stát stranou. Už proto, že s EU podepsala smlouvu o strategickém partnerství. Navíc vážně nemocný potřebuje pomoc ihned. Pomoc Řecku je prioritou.
Druhý mýtus říká, že čínská nabídka je „přátelským vydíráním“. Proč? Protože premiér Wen Ťia-pao navrhl, že by EU mohla Čínu uznat za tržní ekonomiku dříve než v roce 2016, kdy se tak stejně stane. Kdyby Čína pomoci nechtěla, byla by viněna z nedostatku empatie. Kdo chce psa bít, hůl si najde.
Podle třetího mýtu může Čína Evropu z jejích dluhů zachránit. Nemůže, je to stále rozvíjející se ekonomika a 200 milionů jejích obyvatel žije v chudobě. Jak by taková země mohla zachránit kapitalistický svět? Může však pomoci. Mýtus číslo čtyři praví, že Čína „bojuje o Evropu“. Od roku 1990 Čína praktikuje globální strategii. EU je atraktivní investorská destinace. Podle západních ekonomických učebnic mívají ze zahraničních investic vždy prospěch obě zúčastněné země. Ale někteří lidé v Evropě si zřejmě přesto myslí, že to funguje jen jednosměrně.
FINANCIAL TIMES: Nespěchejme se zástavou eura
Inkoust na novém záchranném plánu ještě nezaschl, když Klaus Regling, šéf EFSF, vyrazil do Pekingu, aby si prohlédl tamní kufry nadité devizovými rezervami. Manažer fondu musí jít tam, kde jsou potenciální investoři.
Ale moudrý evropský politik by se k jeho úsilí měl postavit s vlídnou odmítavostí.Příliš málo lídrů oceňuje význam prostého faktu: eurozóna je ve vnější rovnováze. Dováží zhruba stejně, jako vyváží. Do měnové unie vstupuje zhruba stejně peněz, jako z ní odchází. Krize eura netkví v problémech s externím financováním eurozóny jako celku. Tkví ve vnitřních asymetriích.
Úkolem EFSF je těmto asymetriím čelit. Opřen o garance silnějších členských zemí by měl shánět peníze u privátních investorů a dostat je k vládám slabších států. EFSF samozřejmě může oslovit Čínu jako možného investora. Ale měnová unie sama čínské úspory nepotřebuje a má mnoho dobrých důvodů se od nich držet dál. Peking nastaví cenu přímo úměrně míře zoufalství, jež bude z Evropanů vyzařovat. I když i postavení věřitele je jistou formou závislosti, Evropa bude muset spolknout některá quid pro quo – třeba ztlumit svou kritiku čínské měnové politiky či úrovně lidských práv. To by byla vysoká cena i za něco ekonomicky nezbytného. V tomto případě je však ekonomický přínos iluzorní. Čím méně řečí o čínských penězích, tím lépe.
DER TAGESSPIEGEL: Zbytečná varování před výprodejem Evropy
Před rokem velebili ekonomičtí lídři Západu čínskou vládu jako zachránce v nouzi. Když západní finanční průmysl způsobil recesi, byla to čínská stimulace poptávky, co dostalo postižené státy z nejhoršího. Najednou však na vlády eurozóny působí čínská síla jako nebezpečí. Hrozí výprodej Evropy, varuje ekonom Hans-Werner Sinn, podle nějž bude čínské angažmá v EFSF znamenat „politickou závislost“ na Číně.
Zní to trefně, a přece se to míjí s realitou. Závislost je dávno na světě a ještě důležitější je, že je vzájemná. Potřeba úvěrů z Číny je pro Evropu palčivá stejně jako pro Čínu potřeba evropské poptávky. EU je pro Čínu důležitější obchodní partner než USA. Na stabilitě Evropy má Peking velký zájem. I z jiného pohledu je strašení „výprodejem“ nemístné. Objem evropských dluhopisů u pekingské centrální banky je stále hluboko pod kumulovaným přebytkem obchodní výměny. Letos investovaly německé firmy v Číně 17krát více, než tomu bylo v opačném směru. Ve zbytku EU je poměr 10:1. Lídry by mělo znepokojovat něco jiného – absence mechanismu, který zabrání opakování scénáře, kdy problémy jednoho regionu ohrozí celou světovou ekonomiku.
SME: Unie na vodítku
Šéf euroskupiny Juncker nemá obavy z ústupků, které chce Čína výměnou za pomoc při řešení dluhové krize v eurozóně. Je to dobrý příklad toho, že unii neřídí státníci s principy a dlouhodobou perspektivou, ale politici schopní zaměřit se jen na hašení aktuálních těžkostí cestou nejmenšího odporu.
Nejde jen o to, že Evropa na čínském vodítku by musela méně kritizovat absenci lidských práv u svého věřitele. V tom evropští lídři nevynikali ani dosud. Od čínských představitelů je však slyšet hlavně o dvou podmínkách, jejichž přijetím by si Evropa podřízla větev pod vlastním zadkem.
První podmínkou je uznat Čínu za plnohodnotnou tržní ekonomiku. Menším problémem je, že by tím Evropa uznala lež za pravdu. Horší je, že by se oslabila pozice Evropy při právních sporech s Čínou například kvůli exportu za dumpingové ceny či kvůli krádežím patentů, což jsou základy čínského hospodářství.
To, že Čína není tržní ekonomikou potvrzuje i druhá podmínka, podle níž by Evropa nesměla kritizovat Peking za uměle nízký kurz jüanu. Ten přitom výrazně přispívá k evropským ekonomickým problémům, které se jen zhorší, jestliže se evropští politici sami zbaví možnosti s tím cokoli udělat.
