Kurier
Norové nám mohou jít příkladem
Existuje světlo naděje v obecně tristní nabídce evropských politiků. V nejtragičtějších hodinách své země norský premiér bezprostředně po hromadné vraždě vyděšeným spoluobčanům řekl: „Naší odpovědí bude více demokracie, více otevřenosti, více humanity. Ale ne naivita.“ Jen těmito slovy udělal z pomateného křižáka hlavního poraženého. Krajané se nechtějí nechat zastrašit ani reflexivně sahat po tvrdších bezpečnostních opatřeních.
O to pozoruhodnější je, jak kvapně byla norská tragédie v Rakousku zneužita jako důvod pro zavádění dalších zákonných opatření vedoucích k policejnímu státu. A jelikož norský vrah šířil své názory na internetu, požaduje šéf našeho ústavního výboru větší kontrolu datových toků. Bez jakéhokoli důvodu či podezření. Cynickou nadstavbu dodala ministryně vnitra Mikl-Leitnerová, která ústavní právo na ochranu soukromí odbyla: „Ochrana dat nesmí vést k ochraně teroristů.“ Norskou rozvážnost, z níž pramení dobrá rozhodnutí, bychom potřebovali nejen do této části bezpečnostní debaty. Stejně potřebná by byla i v otázce antiislamismu, xenofobie a z nich pramenící rostoucí podpory pravicově-populistických stran.
The Washington Post
Třicet ran šílenství
Hluboko uvnitř svého „manifestu“ se norský vrah Breivik svěřuje, jak si opatřil zbraně pro svůj útok: „10x 30ranné zásobníky kalibru 223 po 34 dolarech. Musel jsem zakoupit přes menšího amerického dodavatele, protože jiní mají exportní omezení…“ Bohužel je to velmi uvěřitelné líčení, ač norské úřady zatím detaily nepotvrdily. Američtí maloobchodníci se zbraněmi mohou prodávat do zámoří bez exportní licence, pokud cena zboží nepřesahuje sto dolarů. Zdá se, že Breivik svůj útok provedl vybaven poloautomatickou puškou Ruger Mini 14. Ruger pracuje s municí kalibru 223. Bez ohledu na to, jak ke zbraním přišel Breivik, mohou události z Norska poukázat na absurdnost výroby a prodeje takového náčiní.
Žádný lovec by tak přehnanou palebnou sílu nepoužil na jelena. Tyto zásobníky končí příliš často v rukou choromyslných individuí. Letos v Tusconu nebyl seznam obětí vraždícího Jareda Lee Loughnera delší jen díky tomu, že se mu nepovedlo na zbraň nasadit druhý velký zásobník. I naše země prošla krátkou etapou zdravého rozumu, když byly tyto zásobníky na indexu v rámci zákazu útočných zbraní. Účinnost zákona skončila v roce 2004, načež skokově stouplo jejich použití u kriminálních činů. Dění v Norsku je další argument.
SME
Zabývat se Breivikem?
Množí se pohoršené hlasy, proč se média vůbec norským teroristou Breivikem zabývají. Proč informují o jeho názorech a dělají mu reklamu. Proč to neudělají jako v antickém Efezu, kde Herostrata, který podpálil Artemidin chrám, aby získal věčnou slávu, odsoudili k věčnému zapomnění. Inu, minimálně ze tří důvodů. Prvním je fakt, že Herostratovo jméno dnes známe, takže tato idea nebyla reálná ani v malé, autoritářské komunitě tehdejšího Efezu.
Za druhé, média nemají na výběr. Kritici médií sami vesměs nikdy neopustili sféru žijící z veřejných peněz. V komerčních médiích je to však neúprosné: mají čtenáře, budou existovat, nemají, zaniknou.
Hlavní je však třetí důvod. I když se nebudete zabývat Breivikem, on a jemu podobní se budou zabývat vámi. Média se musí snažit zjistit, proč se to stalo a jak něčemu podobnému předejít. Důležité je, jak to dělají. Zejména by se nemělo stát to, co naznačují i některé reakce z Norska: že je třeba dát prostor v médiích i extremistům, aby mohli své názory hlásat. Jestli se stanou součástí normální diskuze, jen je to posílí. V takovém případě dosáhne Breivik toho, co chtěl — získá vážnost.
