Die Zeit
Pravice si škodí
Už ani nemyslitelné nelze vyloučit: americká politická třída svou zemi vědomě vede do finanční krize. Do insolvence chybí týden, ale politické tábory se nesjednocují. Během uplynulých pěti dní se naopak vzdálily. Burzy jsou nervózní, rating USA je ohrožen.
Optimisté tvrdí, že to patří k politickým dramatům – hájit pozici, dokud se nenahlíží do propasti, a pak náhle najít ochotu ke kompromisu. I kdyby se ale našla jednota v tom, za jakých podmínek zvýší Kongres dluhový strop, bude třeba více dní, než dohoda dostane právní formu a projde oběma komorami.
Již minulý pátek to vypadalo nadějně. Řešením měl být mix drastických úspor a mírného zvýšení státních příjmů. Pak se ale republikáni postavili na zadní. Mezery v rozpočtu chtějí látat jen krácením výdajů a zvýšení stropu zadlužení má být jen krátkodobé, aby se s týmž tématem musel prezident potýkat i ve volebním roce 2012. Demokraté chtějí břemeno rozdělit na obě strany rozpočtu – krácení výdajů postihne nejchudší, zrušení daňových zvýhodnění postihne nejbohatší. Pravé křídlo republikánů však vnímá kompromis jako známku slabosti. A nově zvolení poslanci z řad Tea Party si jsou vědomi svého vyděračského potenciálu. Kdyby mělo dojít na insolvenci, podle průzkumů by to občané spíše dávali za vinu republikánům než prezidentovi. A to by se projevilo ve volbách. Ještě předtím by ale vypukla nová finanční krize.
Wall Street Journal
Robin Hood nás nespasí
Podle prezidenta Obamy vede pat kolem dluhového stropu Ameriku na pokraj bankrotu. Ale jednou z překážek, jež brání dohodě, je Obamova posedlost Robinem Hoodem a vyššími daněmi pro bohaté. Aktuální fiskální situace se vyvinula během posledních tří let. Masivní balíčky uvolňované během krize byly nešťastné, ale nezbytné. Bylo chybou nechat padnout Lehman Brothers, ale vláda se poučila a nedovolila totéž u AIG, Morgan Stanley, Citigroup a dalších. Další dění je jiným tématem, obzvláště stimulační 800miliardový Obamův balíček z roku 2009. To bylo mrhání penězi prohlubující problémy ekonomiky.
Deficitní financování vedlo k růstu poměru dluhu k HDP. Bipartijní Národní komise pro fiskální odpovědnost a reformu předložila v prosinci zprávu, z níž se dá vyčíst racionální plán.
Ten však počítá se zvýšením příjmů, a tudíž s daňovou reformou. Možný balík změn by mohl obsahovat zavedení nulových sazeb korporátní daně a daně z nemovitosti. Také bychom měli vyřadit daňová zvýhodnění pro hypoteční úvěry, státní a místní daně z příjmu a zaměstnanecké výhody. Pro zvýšení příjmů bychom měli převzít plošnou spotřební daň na způsob evropské DPH. Dále potřebujeme tvrdě redukovat výdajové programy rozšířené prezidentem Obamou a jeho extravagantním předchůdcem.
Financial Times
Cíle byznysu hatí dohodu
Učenci vzpomínají na časy, kdy se zástupci stran sešli na golfu a tam sladili svá stanoviska. Proč už to není možné? V kongresové patové situaci hrají roli politické peníze. Ovšem pouhé uvádění astronomických částek na kampaně se zcela míjí s celkovým obrazem.
Kvůli přílivu hotovosti došlo ke strukturálním změnám Kongresu. Ten se zbavil starého systému seniority, určujícího vedení a skladbu výborů. Místo něj si politické strany vypůjčily praxi od maloobchodních sítí typu Walmartu. Americké kongresové strany dnes vypisují ceny za „sloty“ v legislativním procesu. Ve své knize Money in the House Marian Currinderová píše, že kampaň demokratů po roce 2008 žádala od členů „příspěvek 125 tisíc dolarů na poplatcích a dalších 75 tisíc pro stranu“. Vedoucí politici s místy ve výborech měli zaplatit ještě víc. Podobná čísla lze čekat i u druhé velké strany. Tato praxe učinila z toku peněz hlavní determinantu tvorby zákonů. Kongres se rozhodl zapřáhnout posty ve vedení a výborech do vleku politických peněz. V debatě o hranici zadlužení je patrné, že se straničtí lídři zakopali na svých pozicích a zdržují zákony, jen aby si užili potlesk a peníze od svých podporovatelů.
