The Rio Times: Hrany šampionátu
Najdou se na fotbalovém šampionátu nehezké věci? Najdou. Zaprvé nadávání prezidentce. Na zahajovacím ceremoniálu se prezidentka Dilma Rousseffová i vládce FIFA Sepp Blatter drželi pravidla, že mlčeti je zlato. Přesto, jak se dalo čekat, kamery je tu a tam zaměřily. A (jak se rovněž dalo čekat) následovalo bučení a pískot.
Co ovšem bylo nečekané, bylo nadávání prezidentce. Tisíce lidí ji nazývaly vulgárním čtyřpísmenným portugalským slovem, které mimochodem připomíná příjmení ruského prezidenta. Jak si mnozí všimli, nejhlasitěji létala nadávka z VIP sekce, kam nesmí usednout nikdo, kdo svým významem ruského prezidenta nepřevyšuje.
Zatímco v brazilském fotbale je celkem běžné označovat rozhodčí, hráče či manažery za hadí sémě, v politické aréně by se mělo zachovávat dekorum. Zadruhé zahajovací ceremoniál. Lidé převlečení za „enty“ chodili kolem, aby pak udělali místo jiným převlečeným za fotbalové míče a trávu. To vedlo k osamělému „hi-tech“ prvku, v němž se největší artyčok na světě rozloupl, aby odhalil tři „hispánské“ baviče. Dva z nich jsou slavní, protože nosí velmi málo šatů, neboť kdyby se někde ukázali zcela oblečení, lidé by je nazývali ruskými prezidenty. Děs!
Zatřetí nástupy týmů. Dlouhodobě nesnáším zvyk, podle nějž nastupují hráči na trávník držíce se za ruce s dětmi. Je to forma vykořisťování, jíž by děti neměly být vystaveny. Co tedy uvítat? Technologii na brankové čáře! FIFA konečně pochopila, že fanoušci neradi vidí neuznané regulérní góly a uznané góly neregulérní.
Financial Times: Týmy, které stmelují národy
Političtí vůdci 32 zemí účastnících se mistrovství světa se budou modlit za dobrý výkon svých národních týmů. Mohou očekávat politickou kapitalizaci případných úspěchů na brazilských hřištích. Fotbalová sláva je vítaná všude. Nyní se však jeví obzvláště důležitou pro země, které sužuje krize národní identity – pro Belgii, Nigérii, Španělsko.
Říkávalo se, že jsou jen tři věci, které dokážou spojit Belgii: královská rodina, Brusel a národní fotbalový tým. Dnes, jak vlámští nacionalisté sílí, potřebuje Belgie každý jednotící prvek, který je po ruce. Zemí, která by fotbalové povzbuzení potřebovala ještě více, je Nigérie.
Napětí mezi severem a jihem země a mezi křesťany a muslimy roste. Ale celá zem se spojuje při fotbalovém fandění. Ahmed Musa, jedna ze stoupajících hvězd týmu, pochází z muslimské rodiny, ale jeho matka je křesťanka. Mohl by být symbolem národní jednoty, pokud se mu turnaj vydaří. Španělé jsou úřadujícími mistry světa. Veleúspěšný tým stojí na hvězdách Barcelony a Realu Madrid, jejichž hráči překlenou sportovní i regionální rivalitu, jakmile obléknou národní dres.
Jedinou zemí, která se vymyká myšlence sjednocení, je Anglie. Skotsko se chystá na referendum o nezávislosti, otázka britské národní identity nikdy nebyla citlivější. Británie ale na šampionátech jako národní tým nehraje. Dobrý výsledek Anglie na turnaji by nakonec mohl vést k oslabení společné britské identity. Přesto jako fanoušek Anglie jsem ochoten toto riziko podstoupit.
The Guardian: Něco jako Abú Ghrajb?
Ne Fotograf zachytil plastovou láhev uprostřed letu. Míří do kontejneru, hodil ji muž v brazilském fotbalovém dresu, který mohl a nemusel vědět o tom, že na dně kontejneru je žena prohledávající odpadky. Některé pomýlené zprávy tvrdily, že fotka byla pořízena po úvodním zápasu mistrovství světa.
Po všech zprávách o napětí a krizi v Brazílii tento obrázek rezonuje jako obraz „pravdy“ skryté za sportovním podnikem. Takže – je to šokující fotografie. A co? Mistrovství světa je lekcí toho, čemu situacionisté říkají společnost spektáklu. Světové televizní stanice vysílají brazilská utkání, každý národ je vtažen do svého patriotického sportovního dramatu. Jaké jsou šance fotografie proniknout barvami a hlukem turnaje? Nevadí, že nebyla pořízena v den zahájení, ba ani letos.
Obrázek může vytvořit historii. Fotky z Abú Ghrajbu změnily válku v Iráku. Jenže v tomto případě tkví problém v tom, že mnoho lidí skutečně miluje fotbal. Hra není represivním systémem. Nezpůsobila brazilské nerovnosti. Ze všech spektáklů, které bychom chtěli prolomit Pravdou, je fotbal nejtěžším cílem. Je nepotopitelný. Řím používal „chléb a hry“, aby pacifikoval populaci.
V populární sérii Hunger Games používá fiktivní říše podobnou metodu, ale hry se zvrhnou a samy se stanou zdrojem odporu. To je naivní. Poučením z Říma je, že chléb a hry skutečně fungují. Žena v popelnici je otřesnou pravdou. Jak dlouho nám ale bude trvat, než pochopíme, že světu vládnou lži?
