Ekonomické komentátory po celém světě tím rozhodně překvapila. Zatímco Wall Street Journal centrální bankéře chválí za návrat ke kořenům fungování národních bank, rakouský list Die Presse má pro své západní sousedy spíše slova ironie.
Financial Times
Záchrana Švýcarska před vlastní měnou
Slibem prodávat frank v pevném kurzu k euru komukoli v jakémkoli objemu vytáhla Švýcarská národní banka poslední kartu ve svém úsilí zastavit dlouhodobé posilování franku. I kdyby to mělo iniciovat měnovou válku, banka musela jednat velmi rázně. Monetární stimuly v USA a v Evropě naplnily kapsy investorů hotovostí, kterou se obávají uložit jinam než do zaručených měn nebo zlata. Výsledkem je 20–25procentní zhodnocení švýcarské měny. To škrtí švýcarský export. Banka se nejprve snažila držet frank na uzdě jinými prostředky.
Ale marně. Když nákupy cizích měn vedly k poklesu hodnoty cenných papírů, zatímco frank dále posiloval, jen to kumulovalo politické problémy. Nyní bude banka tisknout peníze, aby si vynutila směnný kurz 1,2 franku za euro. To je jistě dosažitelný cíl. Jestli jde o dobrý nápad, je jiné téma. Přísun peněz bude nyní určen apetitem globálních investorů. Jestli fixace kurzu přetrvá déle, Švýcarsko může pocítit efekt monetární expanze v inflaci, finanční bublině, případně obojím. To je ale pro alpskou zemi zřejmě přijatelná perspektiva. Bližší hrozbou než inflace je deflace. Pozitivem je, že Švýcarsko je příliš malé, na rozdíl od Číny, než aby tento krok způsobil makroekonomickou nerovnováhu.
Wall Street Journal
==== Body pro Švýcary ==== »
Krok Švýcarské národní banky je prospěšným činem v pokračující krizi eura.
Od roku 2008 zaznamenal frank strmý růst, protože Švýcarsko dlouho vypadalo jako jediná příčetná země ve světě zmítaném dluhovou krizí. Silná měna sice nesvědčí exportu, ale hození kosti brblajícím švýcarským exportérům přesto nebylo hlavní inspirací této intervence. Když měna jako frank rychle posiluje, trh vysílá zprávu, že není vytištěn dostatek franků. Moderní zbraní bankovních rad proti rapidnímu růstu je intervence, v rámci níž banka prodává vlastní měnu proti jiné, ale pak prodává dluhopisy nebo další nástroje tak, že se objem peněz v oběhu nemění. To může mít psychologický dopad na spekulanty, ale nemění se rovnováha mezi nabídkou a poptávkou.
Švýcarská národní banka naproti tomu bude kupovat eura bez kompenzace dalšími nákupy. Když poptávka po franku klesne, banka se bude moci přebytečných peněz snadno zbavit prodejem cizí měny, již nyní nakupuje. Od zhroucení brettonwoodského systému se politici zaklínají trhem, který má stanovovat směnné kurzy. Ale trh nemůže stanovit hodnotu komodity, jejímž jediným dodavatelem je centrální banka. Takové pseudo-laissez-faire je rezignací bank na povinnost kontroly objemu a hodnoty měn. Za zbourání této mylné ortodoxie si švýcarská banka zaslouží plné bodové ohodnocení.
Die Presse
Vítejte v euroklubu
Stanovení pevného kurzu vůči euru. Zní to neškodně, ale vlastně je to rána. Švýcarsko si svůj hypertrofovaný frank nemůže dovolit, a tak jej svazuje s eurem. Tím se, nikoli formálně, ale de facto ano, částečně zbavuje své monetární suverenity. A ještě kvůli tomu musí vzít do ruky pořádný balík peněz: když se stojí fronta na frank, banka si musí další natisknout a vyrazit s nimi na nákup eur. Následky? Dosud nízká inflace v konfederaci pořádně vzroste a – pokud euro padne – ze švýcarské centrální banky se stane jedna z „bad banks“.
Příjemným vedlejším efektem je, že Švýcaři svými penězi berou pod ochranná křídla i rakouské banky a jejich frankové úvěrové klienty z celé východní Evropy. Že za fixací franku stojí politika a ekonomika a že veřejnost již projevila svou kritiku, není podstatné. Konfederace nemá na výběr. Na „obvyklou“ měnovou intervenci je centrální banka malé země příliš slabá.
Zkusme si představit v takové situaci Rakousko se šilinkem. Tedy vítejte v osudovém eurospolečenství, milí Švýcaři, a také v realitě: v globálně propojené ekonomice již žádné ostrovy požehnaných neexistují.
