Schiller a Goethe, dva stavební kameny Výmarské republiky a měšťanské organizace společenského života, mají v německé společnosti pořád velký vliv. Každý rok v den narozenin Friedricha Schillera (10. listopadu 1759) pronáší zpravidla nějaká významná osobnost takzvaný „Schillerrede“, projev na oslavu velkého básníka a filozofa, který mívá vcelku slušný mediální ohlas.
Letošní schillerovskou řeč k 261. narozeninám na stránkách německého Literárního archivu a na YouTube přednesl virolog Christian Drosten, symbol boje proti covidu. Drosten na začátku proslovu připomněl, že má se Schillerem podobný osud: oba studovali medicínu a oba se od ní odklonili. Schiller k umění, Drosten k výzkumu. Společná jim zůstala touha po objevování a po porozumění věcem, které jsou nové a na první pohled tajemné. Spojovníkem je tu zvědavost jakožto počátek veškerého poznání a také potřeba přesně rozlišovat, důkladně prosvěcovat tmu, z níž vystupují věci našeho světa, a věrnost pravdě.
„Mým úkolem,“ svěřil se ve své schillerovské řeči virolog Drosten, „je vysvětlovat metody mého oboru, ukazovat hranice vědeckých studií, rozlišovat, co jsou fakta a co jen fikce… výzkumník musí rýsovat realistický, nikoli vymyšlený obraz světa podléhající vlastním přáním… korigovat nesmysly a jasně je pojmenovávat.“ Drosten také připomněl osudové propojení svobody a odpovědnosti, které Schiller neustále zdůrazňoval, protože svoboda vždy míří do společnosti, nikoli k nám jako solitérním jedincům.
Byla to zajímavá a inspirativní řeč, k níž má smysl se vracet. Při poslechu Christiana Drostena jsem si jenom celou dobu představoval, jak například o Čapkovi či Máchovi veřejně řeční Roman Prymula, vyznamenaný symbol první vlny koronavirové pandemie v Česku.
Třeba by to nakonec i nějak šlo, kdo ví, ale rozhodně by to nikoho nenapadlo. Bulvární promenáda ve společenských časopisech, to ještě ano, vážné překračování a propojování vědeckých disciplín, humanitních a přírodních věd, to už nikoli. A jak moc by právě česká společnost takovou Schillerrede potřebovala.
