České předsednictví v EU by nemělo být vnímáno jako téma zahraničněpolitické, ale správně jako téma vnitrounijní a vnitropolitické, nejlépe jako téma celospolečenské, a snad i sjednocující. Nepůjde přitom o reparát za první předsednictví v roce 2009. To i přes selhání některých neukojených mocichtivých politických sil díky českým diplomatům a expertům po věcné stránce nakonec dopadlo vcelku dobře. Nyní má Česko příležitost svým předsednictvím prokázat EU dobré služby a tím se vrátit z marginální pozice, do které se samo natlačilo.
Vládou vytyčené priority jsou jako pokaždé výsledkem interakce s předchozím i následujícím předsednictvím, dalšími členskými státy a s evropskými orgány. Stejně tak jde o doběh či posunutí rozjednaných agend, ale i o nástřel toho nezbytného na pozadí dění v EU i její blízkosti. Priority předsednictví pak také částečně poukazují na to, v čem chce země dosáhnout konkrétních výsledků a také, jak pevně doufám, čemu se Česko chce prioritně věnovat i po skončení předsednictví. Priority jsou jedna věc, ale pro mnohé z nás bude podstatnější, co bude Česko prosazovat a jaké kompromisy bude navrhovat v konkrétních ustanoveních celé řady dojednávaných legislativních norem. Právě ty budou mít pro občany a firmy větší dopad než obecné priority.
Válečná zvěrstva nedaleko našich hranic logicky určují dvě z pěti stanovených priorit a další ovlivňují. Kvituji apel na poválečnou obnovu Ukrajiny. S přípravou je skutečně třeba začít již nyní. A je naprosto namístě udělit Ukrajině status kandidátské země a připravit zahájení jednání o jejím členství. Sám jsem vyjednával členství Česka, takže vím, že jednání budou dlouhá a jejich rychlost bude záviset zejména na situaci na Ukrajině a její přípravě na členství. O to však nejde. Jde o budoucnost a bezpečnost nejen Ukrajiny, ale i celé EU. Přešlapování v otázce jednání s Ukrajinou by bylo dalším Putinovým vítězstvím a zásadním politickým neúspěchem Česka. Některé státy EU jsou zdrženlivé a jejich důvody lze i chápat. Střední Evropa však tentokrát musí ve svém vlastním zájmu vystrčit drápy.
Nadešel také čas, aby EU byla co nejdříve vybavena vyváženou a koncepční migrační politikou se všemi potřebnými nástroji. Nestačí jen obstruovat. Je dobře, že tato vláda to snad chápe. Putinova agrese může dát do pohybu i další národy včetně mimoevropských. Škoda že až válka na Ukrajině přiměla českou politickou reprezentaci uvědomit si naléhavost energetické bezpečnosti a posílení evropských obranných kapacit. Z obecně formulovaných priorit sice ještě není zřejmé, kam až je česká vláda připravena jít, ale přiznání obranné dimenze EU a realisticky vstřícný pohled na obnovitelné zdroje odvály pachuť ideologicky odmítavého klouzání po povrchu u tak zásadních sektorů, jakou jsou energetika a obrana. Zjednodušování tématu obnovitelných zdrojů na slunce a vítr a popírání nutnosti evropské obrany jsou tak maximálně pro exoty na stranických periferiích. A proč nevěřit některým českým firmám, že by mohly zaujmout pozici inovativních lídrů.
Kybernetickou bezpečnost bych i z hlediska navržených evropských norem viděl jako vysoce aktuální a jako jednu ze dvou až tří nejvyšších priorit. Zajímavou a současně i náročnou prioritou je strategická odolnost evropské ekonomiky. Asi nejsem jediný, kdo je zvědavý, jak velkou odvahu budeme coby EU mít v nastolování férového obchodního a investičního prostředí ve vztahu k zemím, jako jsou Čína a Indie. Postrádám však indicie toho, jak by české předsednictví chtělo reagovat na Konferenci o budoucnosti Evropy. Stejně tak bych očekával propracovanější text k digitalizaci. Celkově to ale vypadá, že jsme připravení skončit s visegrádskými obstrukcemi a usilovat o větší jednotu EU a její dynamický rozvoj.
