S určitou nadsázkou přitom lze říci, že v posledních týdnech jsme byli svědky toho, jak se historičtí hrobaři ukrajinské samostatnosti znovu střetli o nadvládu nad druhým největším státem kontinentu. Zatímco Rusku velel prohnaný vojevůdce Vladimir Putin, tahouni ukrajinské eurointegrace Polsko a Pobaltí měli v zádech liknavé staré země Evropské unie. A slabost unijní zahraniční politiky se opět projevila. EU se ve svém tažení nechovala jako dobyvatel, ale jako osvoboditel. Čekala na prosby a lichotky. V žádném okamžiku letitého vyjednávání s Kyjevem se nedokázala rozhodnout, zda má vlastně o Ukrajinu vůbec zájem, nakolik si ji bude chtít pustit k tělu a co je za to ochotna zaplatit.
Teď se Brusel trochu vzteká a vylévá si zlost na prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, který je ale sám spíš obětí, jež neměla příliš prostoru k manévrování. Unie totiž lpěla na detailech z geopolitického hlediska bezvýznamných – v čele s propuštěním Julije Tymošenkové – ale nepřipustila si, že skutečná hodnota Ukrajiny spočívá především v tom, že ji za každou cenu chce někdo jiný. A to mocný soused, k němuž má EU nevyjasněný vztah.
Přestože německá kancléřka Merkelová apeluje na Kreml, že studená válka skončila, v některých členských zemích by s tímto postojem narazila. Noví členové nevstupovali do společenství pouze z hospodářských důvodů, ale i kvůli historickým křivdám a obavám. Členství v EU a NATO pro ně mělo být zárukou, že už se nikdy nestanou obětí východních mocenských ambicí. Především pro Poláky je znovu ožívající svaz přímo na jejich hranicích infarktovou záležitostí. Nic nepomůže, že se tentokrát má jmenovat „euroasijský“.
Ukrajinu momentálně tíží hospodářské problémy širší než její stepi. Přičleňování obra by unii stálo těžko představitelnou částku v časech, kdy EU omdlévá i z potíží Kypru. Tak nějak se na záležitost dívají lídři z Prahy nebo z Berlína. Ne však stratégové v Moskvě. Ukrajina byla vedle Ruska nejdůležitější součástí SSSR. Je branou do východní Evropy. A známá geopolitická teorie říká, že kdo ovládá východní Evropu, ovládá svět. Našim uším to zní možná zastarale, možná megalomansky, ale z posledních tahů Moskvy se dá usuzovat, že tak nějak uvažuje Putin. Ten Ukrajinu, největší cíl svého svazového lovu, nazývá „umělým slepencem“. A kdy jindy by měl chytit příležitost za pačesy než v ekonomicky těžkých dobách, kdy je Ukrajina velice zranitelná a jeho rivalové váhaví.
Pokud si chtějí bruselští technokraté podobné diplomatické výprasky, jako byl ten ve Vilniusu, do budoucna ušetřit, pokud chtějí příště hájit zájmy svých členů na periferii, měli by se naučit přemýšlet velmi podobně.
