S výjimkou Tuniska nedopadlo nikde arabské jaro ani zdaleka tak slavně, jak to před pěti lety vypadalo. Nechce se věřit, že tak masové, odhodlané a víceméně pokojné hnutí dalo do pohybu události, na jejichž konci je občanská válka v Sýrii a v Jemenu, vzestup Islámského státu, zhroucení centrální vlády v Libyi a samozřejmě také davy uprchlíků.
Efekt motýlího křídla
Událost, která stála u zrodu masového hnutí nazývaného arabské jaro, je dnes už legendární. V prosinci 2010 se v jednom tuniském městě upálil šestadvacetiletý mladík Muhammad Buazízí, když mu policejní hlídka už poněkolikáté zabavila ovoce a zeleninu, protože ji prodával na tržišti bez povolení.
Z osamělého mučedníka se ale stal symbol pro tisíce jeho vrstevníků v podobné situaci. Pouliční protesty zejména mladých nezaměstnaných lidí s nejasným cílem režim tehdejšího prezidenta tvrdě potlačoval, což protesty radikalizovalo – z původních ekonomických požadavků ulice přešla k politickým. Nepokoje v Tunisku pak inspirovaly nespokojence z jiných arabských zemí a stály u zrodu mocné politické bouře.
Teď je Tunisko prezidentskou republikou s právním systémem po vzoru Francie, před revolucí šlo o policejní stát. Země má ještě hodně práce, aby se dala nazvat demokracií západního střihu, ale i tak dopadla tuniská revoluce mnohem lépe než ty ostatní.
Euforie a kocovina v zemi pyramid
O chmurné budoucnosti neměl 11. února 2011 na káhirském centrálním náměstí Tahrír nikdo ani potuchy. Pro mnohé Egypťany to byl naopak nejeuforičtější den jejich života. Prezident Husní Mubarak oznámil, že odstupuje. Znamenalo to konec tří dekád diktatury.
„Když jsme slyšeli o tom, že Mubarak rezignuje, byl to ten nejkrásnější pocit,“ vzpomíná na onen den devětadvacetiletý Ahmed Hassan. „Lidi tančili radostí, recitovali poezii, všichni vypadali šťastní.“
Letošní pětileté výročí tohoto triumfu egyptského lidu se ovšem nikde neslavilo. Současná situace v zemi se dá považovat za jedno z nejtěžších období moderního Egypta. V zemi je vysoká míra nezaměstnanosti a chudoby, mnohem horší než v jiných arabských zemích. Nefungují základní služby, jako je doprava, zdravotnictví, školství. Nikdy není jisté, kdy vypadne elektřina ani na jak dlouho. Inflace extrémně narostla a kvůli stoupajícím cenám se čím dál více lidí potýká se skutečnou chudobou. Sociologové upozorňují, že současný stav je časovaná bomba a může být jen otázkou času, kdy dojde k nové vlně nepokojů.
Nepovedená revoluce
Co se tedy v Egyptě po rozjásaných oslavách v ulicích až dodneška odehrálo? Po přechodném období vojenské vlády si lidé ve svobodných volbách zvolili za prezidenta Muhammada Mursího, kandidáta fundamentalistického Muslimského bratrstva. Navíc si Mursí pro sebe zajistil neomezené pravomoci a znechucení lidé v létě roku 2013 znovu vyšli do ulic. Demonstranti žádali prezidentovu rezignaci, dávali ultimáta, Mursí neustoupil ani o píď a nakonec se do všeho vložila armáda. Mursího svrhla a vytvořila nový kabinet ovládaný generály.
Někdejší vůdci povstání dnes žijí spíše stranou politického dění a nemají chuť znovu vyrazit do ulic. „Trochu mě to deprimuje a trápí, cítím se jako v obklíčení,“ svěřuje se jeden z nejznámějších aktivistů egyptského hnutí Shereen Talaat. „Teď jsme to my, koho zavírají, koho nepustí za hranice.“
Mezi mladými lidmi je řada těch, kdo si myslí, že za Mubaraka bylo lépe. „Žádnou revoluci jsme nepotřebovali,“ řekl novinářům z deníku The Washington Post osmadvacetiletý Amin. „Všechno bylo v pohodě. Ekonomika rostla, všude byli turisté. Stěžovali si jen ti aktivisté. No a já přišel o práci, protože turisté odešli.“ Současný prezident Sísí je nicméně pro mladou městskou populaci přijatelnější než nábožensky založený Mursí, který by prý vedl Egypt zpátky do středověku.
Konec diktatury, začátek anarchie
Ani sousední Libye, zbavená jednoho z nejdéle vládnoucích vůdců na světě, se nestala lepším místem k životu. Muammar Kaddáfí byl 20. října 2011 dopaden skupinou povstalců, lynčován a poté zastřelen. Ale pád diktatury přinesl hluboce rozdělené zemi anarchii.
Exekutivní pravomoci si osobují dvě vlády, jež se vzájemně neuznávají. Navíc v Libyi působí ozbrojené milice, které kontrolují různá města a oblasti. Pobřeží je rájem pašeráků lidí.
V Jemenu vyústily protesty v ostré spory mezi vládou a jemenskou opozicí. Policejní zásahy měly počátkem roku 2011 na svědomí pět desítek mrtvých a k opozici přešlo několik armádních velitelů, kmenových vůdců a jiných představitelů starého režimu. Parlament v březnu téhož roku vyhlásil výjimečný stav a napjatá situace vyvolala boje mezi stoupenci kmenového vůdce Sadíka Ahmára a silami věrnými prezidentovi. Bojujících stran je nyní několik a jsou případy, kdy ani sami ozbrojenci nemají jasno, s kým se spojit a proti komu.
V Bahrajnu a Sýrii byla už před pěti lety silná opoziční hnutí, ale revoluce se nekonala. Oba státy čekal velmi odlišný vývoj a v obou případech to byl vývoj jiný, než v jaký demonstrující doufali. Bahrajn se s reformátory vypořádal díky vojenské pomoci Saúdské Arábie a tamní režim funguje vesele dál. A Sýrie je nejsmutnějším příkladem toho, jak moc se události mohou zvrtnout a vymknout kontrole. Je namístě dodat, že světové velmoci v syrské tragédii nehrají roli, na kterou by mohly být hrdé.
| Méně je více, platí i pro revoluce |
|---|
Prvním poučením podle Robertse je, že občanský odpor dokáže být mocný – ale někdy až příliš. Umí rozvrátit pilíře státu, na nichž stála i diktatura. Pokud to ale někdo chce udělat, měl by si uvědomit, že tím vytvoří vakuum institucionální i mocenské, a zvážit možné následky. Není ani zaručeno, že sebevětší nespokojené davy nenáviděného tyrana dokážou svrhnout – ukázkou je režim syrského prezidenta Bašára Asada, který má za sebou jednak značnou část obyvatel, jednak Rusko.
Stát nohama na zemi
Druhou lekcí nám může být poznání, že tradiční chápání občanského vzdoru jako čehosi povzneseného nad všedně přízemní fungování vlády s sebou nese velké problémy. Vzbouřenci se neobejdou bez důvěryhodného plánu na změnu systému. Jinak se z takového hnutí stává další problém, nikoli řešení. Spontánní a mnohdy vůdce postrádající hnutí hlásící se k arabskému jaru neměla na to ujmout se politických rolí.
Příliš velké sousto
Za třetí ponaučení Roberts považuje pochopení, že méně je někdy více. Místo svržení režimu se nabízí skromnější požadavky na změnu systému. Například v Jordánsku a v Maroku mělo hnutí čistě reformní charakter. Na hodnocení jejich úspěšnosti je asi ještě brzy, ale přinejmenším se tyto státy vyhnuly katastrofám, jež v posledních pěti letech postihly řadu jiných. |
