V posledních měsících jsme ze všech stran mohli slyšet, že úroveň našeho vysokého školství je nízká a potřebujeme reformu. Stále mi není úplně jasné, podle čeho to kdo poznal. Mluví se paušálně. Pokud by měl někdo ukázat na konkrétní školu a říci, v čem zaostává, asi bychom se odpovědi nedočkali. Nejde přitom o to ukázat na malou soukromou školu kdesi v okresním městě; ta české vysoké školství nedělá.
Jistě po světě existují univerzity, které jsou lepší než ty naše. Je co dohánět. Kardinální otázkou je, jak se jim vyrovnat. A pozor, odpověď nezní, jak často slýcháme, že je třeba zvýšit odbornou úroveň, kvalitu publikačních výstupů a tak dál. O tom není sporu. Zásadní otázka zní: Jak? Pokud by stačila změna jednoho zákona, tak to bych jásal. Jenže spojovat kvalitu (reformu) vysokých škol jen se změnou zákona nelze. Stejně tak nelze čekat, že vzestup vysokého školství je schopna sama o sobě zajistit Akreditační komise, která v poslední době vystupovala v roli bojovníka za kvalitu. Sám akreditační proces vyžaduje změny.
Zvýšit kvalitu vysokých škol se podaří spíše dlouhou řadou dílčích malých změn na všech úrovních. Dlouho diskutovanou otázkou je školné. Je třeba si uvědomit, že otázka „Školné ano, či ne?“ nemá jednoznačnou odpověď. To ukázal i nešťastný postoj ministra školství. Ten školné nejdříve prosazoval, aby od něj po chvíli prakticky bez argumentace ustoupil.
Diskuze o tom, zda je školné přínosem pro kvalitu a dostupnost vzdělání, jsou důležité. Otázka však dnes u nás zní trochu jinak. Bude mít stát dost prostředků na financování veřejných vysokých škol? Jsem v tomto směru skeptický, proto podle mne školné asi bude nezbytné. Jinými slovy, nespojoval bych dnes školné primárně s dopadem na motivace studentů či s potřebou jejich finanční účasti na získaném vzdělání. Je to spíše otázka financování univerzit.
Hodně diskutovanou, a mám pocit, že trochu zveličovanou, otázkou byly v poslední době i akademické svobody. Na jedné straně sporů stálo tvrzení, že veřejné vysoké školy nemohou být bez kontroly, na straně druhé znělo, že akademické svobody musí být zachovány. Oba přístupy mají racionální základ. Nebudu tvrdit, že vše na vysokých školách funguje stoprocentně efektivně. Nefunguje. Řešením však určitě není snaha zlepšit řízení vysokých škol dosazením externích osob do správních rad a posílením jejich pravomocí. Proč ne? Přes všechny problémy ve školách působí lidé vzdělaní, kteří cítí odpovědnost za svou univerzitu. A skutečně se nedomnívám, že orgán složený z lidí, byť i chytrých, kteří nebudou mít detailní znalost dané vysoké školy, bude schopen řídit školu lépe než orgány složené z akademických pracovníků.
Změny ve vysokém školství jsou potřebné, ale pouštějme se jen do těch promyšlených, u nichž lze čekat pozitivní dopady. Zbrklé pokusy dělat něco prostě „jinak“ většinou nevedou k dobrým cílům.
Petr Dvořák, Autor je děkanem Fakulty financí a účetnictví VŠE
