Petr Koubský: Náhubkový zákon a veřejný zájem

Možná nevíte, oč jde, i když spíše asi ano – na rozdíl od jiných, rovněž závažných zákonů, byl zákon „náhubkový“ hojně medializován. Což je pochopitelné, jelikož se médií zásadně týká. Od dubna 2009 jim bylo zakázáno zveřejňovat informace z probíhajících trestních kauz – to je ten náhubek.

Médiím ho zákonodárce nasadil hlavně pod vlivem častého používání záznamů z policejních odposlechů, jimiž se u nás doplňuje a často také nahrazuje investigativní žurnalistika. Jde o odposlechy policejní, takže třeba případu Kristýny Kočí se to netýká, zato kauzy „Ivánku, kamaráde“ ano. Novela říká, že se to sice nadále nesmí, ale zároveň může – je-li to ve veřejném zájmu.

To otvírá několik zajímavých otázek. První je nasnadě: Co to je veřejný zájem? Zákon to naštěstí neříká, takže jde o jeho výklad. K tomu je, opět naštěstí, oprávněn výhradně soud, což znamená, že rozhodne, často bohužel, názor soudce.Představme si pro zjednodušení soudce čestného, nestranného a moudrého. Situaci mu to neusnadní, naopak: pokusí-li se otázku veřejného zájmu v konkrétní situaci vážně vyřešit, zabředne do hlubokého močálu filozofie práva.

Má být veřejnost informována za cenu, že se ztíží vyšetřování i důkazní situace? Mají se naopak informace v citlivých kauzách tajit, a tím oddalovat nebo měnit jejich politický dopad? Kde je morální hranice únosnosti takových odhalení? Bývalí reportéři bývalých News of the World už možná vědí.

Ve veřejném zájmu by bylo mít takovou společnost, která bude potřebovat odposlechů co nejméně. Výhradně se soudním povolením, jež by se mělo udělovat uvážlivě a vzácně. Bez úniků do médií. Soukromé odposlechy by se měly tvrdě stíhat. Média by zákon občas na vlastní riziko porušila. Buď by pak souboj o veřejné mínění – a soudní při – vyhrála, nebo prohrála, přičemž to druhé by pro ně mohlo znamenat i konec.

Tak by to bylo v ideálním světě. V něm ovšem hned tak žít nebudeme. Důsledkem toho, že svět není ideální, jsou zcela běžné úniky odposlechů, důsledkem běžných úniků je náhubkový zákon, důsledkem politického protitlaku je jeho zmírnění.

Regulace médií nikdy nebude populární, mimo jiné proto, že to jsou vždy média, kdo o ní informuje. Co média uchvátí, to samozřejmě zveřejní – a zejména teď, kdy jejich právníci mohou ve prospěch vyššího prodaného nákladu argumentovat veřejným zájmem. Má-li být problémů s odposlechy méně, musí si mezi sebou udělat pořádek hlavně jejich zdroje, tedy policie a tajné služby. U médií bude situace vždy trochu sporná. Ale policista, který odnáší cédéčko s nahrávkou novináři, veřejný zájem v tu chvíli zcela určitě nepředstavuje.

Autor je analytikem IT