Proč je dobré nesahat na platy soudců

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a premiér Petr Fiala

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a premiér Petr Fiala Zdroj: Blesk:ROBERT KLEJCH / CNC Robert Klejch

Vicepremiér a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka
2
Fotogalerie

Pořád stejná písníčka: Vláda oznámila plán na zmrazení platů ústavních činitelů, tedy pozic vyjmenovaných v ústavě, a hned se diví, že se to nelíbí soudcům a státním zástupcům. Naskočit na prvoplánovou agitku „zlí soudci – hodní politici“ je snadné a postihuje to často i přemýšlivější část diváckého spektra. Jde o peníze a to pak nejrůznější emoce pracují. A kde jsou emoce, tam zůstává rozum stát.

Návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky je krásný ve své jednoduchosti. Zmrazíme platy politiků, soudců a státních zástupců a vyšleme tak signál, že je třeba šetřit. Co na tom, že státní kasa zase tolik neušetří a jde o gesto spíše symbolické, abychom se vyhnuli přímo pojmu populismus. Má to samozřejmě několik háčků, z nichž reálný (ne)přínos pro státní kasu je ještě ten drobný.

Soudci namítají, že je návrh v rozporu s dřívějšímu nálezy Ústavního soudu, a tedy protiústavní. A bude tedy znovu Ústavním soudem zrušen, pokud se na něho někdo ze soudců nebo státních zástupců obrátí, k čemuž dojde, i kdyby to neudělali soudci jako celek. Jako celek se totiž soudci nemají jak na koho obracet, což je zase problém legislativy, která za dlouhá léta nedokázala vrcholný orgán soudcovské samosprávy zřídit. A exekutivy, která o něj fakticky nestojí, a proto ho do legislativy neposlala.

Ano, hovoříme zde o trojnožce moci, která má nějaká pravidla. Ať se nám to líbí, nebo ne, jako že méně přemýšlivé části spektra spíš ne, tato pravidla jsou důležitější než pár miliard z rozpočtu. Mluvíme o nezávislosti soudní moci, která je významným pilířem demokracie, jakkoli se střety o ni v posledních letech odehrávají pohříchu právě na otázce platů.

Konkrétně soudci a státní zástupci namítají dvě věci. Že nejde o zmrazení platů, ale fakticky o snížení, neboť se jim už od ledna odměny počítají ze zvýšené platové základny. Argument je to platný, přece jen ale stále technický. Pak je tu důležitější výtka, že s justicí (a počítáme do ní zde i státní zástupce, jakkoli s jejich označováním za justiční orgán jinak bytostně nesouhlasíme) nikdo návrh předem neprojednal. To je mimochodem podstata dřívějších výtek Ústavního soudu, že jakýkoli zásah do platů v justici musí být předem projednán.

Jenže s kým jednat, když zde neexistuje vrcholný orgán justiční samosprávy? Vraťme se do roku 2015, kdy politici řešili obdobnou krizi a nároky justice vystoupaly zhruba na tři miliardy. Tehdy za soudce vyjednávali předsedové nejvyšších soudů, aktivní bylo i kolegium předsedů krajských soudů, mimo justici nepříliš známý, ale mocný neformální orgán. Před sedmi lety se věc podařilo vyřešit tak, že soudci a státní zástupci dostali dorovnané platy přibližně v hladině 1,2 miliardy korun, ovšem výměnou za slib, že se příště nebude jednat o nich bez nich, tedy bez projednání. Což se stalo znovu.

Věc má dvě řešení. To špatné se nabízí. Vláda a sněmovna v pochybné legislativní nouzi návrh schválí, část soudců se individuálně obrátí na soud, který jim dá za pravdu. Bylo to tu už mnohokrát a stane se to podle předem odhadnutelného scénáře znovu. Druhá možnost je obtížnější, delší a nikomu z politiků se do ní nechce. Je ovšem systémová: začít pracovat na ustavení soudcovské samosprávy a s tou pak na udržení „sociálního smíru“ s justicí dlouhodobě pracovat. Trochu tušíme, kterou cestou se vláda vydá.