Kdo Alenu Vitáskovou prosadil do čela Energetického regulačního úřadu (ERÚ)? S nadsázkou se dá říci, že novela energetického zákona, která právě nyní vstupuje v platnost. Podle ní se z ERÚ stává nejen mnohem mocnější regulátor, ale mění se také způsob volby jeho předsedy. Nově ho jmenuje prezident na návrh vlády. Právě sporům s Hradem se chtěl na poslední chvíli vyhnout premiér Petr Nečas, protože mu stačil rozhádaný kabinet a protichůdné zájmy lobbistů v energetice.
Na poslední chvíli tak chtěl ještě podle starých pravidel jmenovat šéfa ERÚ přímo kabinetem. Čas se krátil, ve vládě a především v samotné ODS naráželo jedno jméno za druhým, a tak si někdo z premiérových poradců vzpomněl na „plynovou královnu“ Alenu Vitáskovou. Nečas se dlouho nerozmýšlel, Vitáskovou jmenoval a odjel na dovolenou.
Nová funkce od ODS je pro Vitáskovou o to hodnotnější, protože doposavad se do historie české energetiky zapsala nejvýrazněji jako prodloužená ruka socialistického ministra průmyslu Miroslava Grégra, pro kterého připravovala k privatizaci státní kolos Transgas.
Stínový ministr průmyslu Mirek Topolánek při jejím jmenování do Transgasu v roce 2001 soptil: „Grémium strany se tím zabývalo a vyjádřilo významné znepokojení, že se před privatizací dějí takové šachy a takovým způsobem.“ Vitáskové věštil, že Česko „znemožní před zahraničními investory“. To už je ale minulost. Grémia se mění, ministři průmyslu také, jen Vitásková je pro všechny kabinety zjevně nepostradatelná.
Z odborné veřejnosti se ozývají smíšené reakce. Šéf Plzeňské teplárenské Tomáš Drápela diplomaticky říká: „Každý máme nějakou minulost a já chci věřit, že ERÚ bude pokračovat v nastavené politice nezávislého arbitra a bude se snažit měřit všem stejně.“ To šéf představenstva společnosti Dalkia Zdeněk Duba je o poznání spokojenější, protože úřad bude nyní šéfovat „manažer s dlouholetou praxí v řízení energetického podniku a se znalostí energetické koncepce“.
Sekretářka, referentka, generální ředitelka
Kdo hledá příklad ženy, která se v Česku prosadila v mužském šéfovském světě, nemůže minout pozoruhodnou kariéru Vitáskové. Jako sirotka ji vychovávala babička a kvůli obživě rodiny musela jedničkářka místo gymnázia jít jen na dvouletou nástavbu a do zaměstnání. Jak to ambiciózní dívka ze Starého Bohumína vnímala? „Jako obrovské příkoří,“ prohlásila v jednom rozhovoru. V 17 letech nastoupila k severomoravským plynárnám, kde začala jako dokumentaristka. V tomtéž podniku pak vystřídala místa sekretářky, referentky, vedoucí referentky, vedoucí oddělení, vedoucí odboru, obchodní ředitelky a nakonec v devadesátých letech dosáhla až na post generální ředitelky.
Její dohánění zanedbaného vzdělání je neméně pozoruhodné. Stavební fakultu brněnského Vysokého učení technického, obor pozemní stavby, začala studovat s dvouletým dítětem při práci s naprosto nedostatečnou přípravou z nástavby. Přesto uspěla a na titul dosáhla.
Že to mají ženy v managementu těžké, nezažila na vlastní kůži jen ona. Dosud se soudy táhne jedna neuvěřitelná kauza, kde Vitásková vystupuje jako svědkyně. V roce 2005 už působila v Pražské teplárenské jako předsedkyně představenstva, a když náhle rezignoval ve firmě finanční ředitel, představenstvo se rozhodlo oslovit jednoho muže a jednu ženu ze společnosti. Muž odmítl, zato ekonomka Marie Čauševićová měla o místo zájem. Nakonec představenstvo nikoho nevybralo a vyhlásilo konkurz. Čauševićová se opět přihlásila, ale nikdo nebyl vybrán.
Teprve když šéfové vyhlásili další konkurz, kam se už nemohli přihlásit dosavadní uchazeči, vzešel vítěz – muž. Vitásková před soudem na Pražskou plynárenskou hořce ve prospěch žalobkyně vzpomínala: „Zažila jsem tam peklo. Ženy měly v Pražské teplárenské pozici oproti jiným firmám mnohem těžší. Ona by na tu pozici nikdy vybrána nebyla. Musela by mít kalhoty a sako.“
O StB nemluvit
Kromě ctitelů urputnosti a ostrých loktů Vitáskové se najdou i kritici, kteří jí připomínají její evidenci ve svazcích StB. V nich byla od roku 1984 vedena ostravskou rezidenturou jako agent Eva. Na druhou stranu v evidenci zájmových osob StB figuruje v kolonce „3. kategorie nebezpečnosti“. To značí, že ji estébáci považovali za nebezpečnou osobu pro socialistické zřízení. Soud nakonec její spolupráci označil za nevědomou. Sama Vitásková dlouho vedla proti všem médiím, která spekulovala o její spolupráci, rozhodný boj. Týdeníku Respekt přišel článek „Kontrarevolucionáři z Transgasu“ z roku 2001 pěkně draho. Za pomluvu z udavačství chtěla Vitásková dokonce deset milionů. Ty nevysoudila, ale nakonec mohla mít dobrý pocit alespoň z přiznaných 200 tisíc. Respekt totiž včas nezaplatil, a tak mohla týdeníku ztížit život návštěvou exekutora.
Úspěch v Transgasu
Kritikům Vitáskové vadí i to, že je celým svým životem svázána pouze s plynárenským sektorem energetiky. V roce 1997 se stala obchodní ředitelkou Severomoravské plynárenské, o tři roky později tisícovku zaměstnanců s desetimiliardovým obratem už vedla.
V roce 2001 si ji vyhlédl ministr průmyslu Grégr pro riskantní misi privatizace státního dovozce zemního plynu Transgasu. Počátek její mise byl hodně divoký. Osmnáctého července 2001 měla odjet na zaplacenou dovolenou, místo toho začala hasit nejpalčivější problémy v novém zaměstnání. Proč horkou židli přijala? „Takovou příležitost dostanete jednou za deset životů.“ Musela znovu rozjet zablokovanou přípravu privatizace a upevnit vliv státu ve firmě. Soudě podle úspěšného prodeje o rok později do rukou RWE se jí to povedlo. Místo odhadované ceny kolem 90 miliard Němci nakonec zaplatili 133 miliard.
Teplo z Prahy, plyn z Ruska
Dobře provedená privatizace zajistila Vitáskové šéfovské místo i pod novým majitelem. O dva roky později ale přišlo nečekané odvolání. Vitásková pak zkoušela štěstí v boji o post šéfa ČEZ. Nakonec skončila v pozici předsedkyně představenstva Pražské plynárenské. To bylo ale dost tristní působení, nejen v ohledu diskriminace žen, jak o tom Vitásková mluvila u soudu s Čauševićovou.
Roky bylo předsednictvo firmy ovládané pražskými politiky neusnášeníschopné, dva roky vedla Vitásková podnik bez řádného generálního ředitele. Britská International Power a německá EnBW nakonec hodily do ringu, kde soupeřili pražští politici, v roce 2007 ručník.
V plynárenství ale zůstala Vitásková dál, především prostřednictvím svého Klubu plynárenských podnikatelů. S ním získala v roce 2006 pětiprocentní podíl ve firmě Vemex, kterou zprostředkovaně ovládá ruský Gazprom. Na oslavy narozenin Vladimira Putina prý nikdy pozvána nebyla, ale k šéfovi Gazpromu Alexeji Millerovi má jistě otevřené dveře.
Její vliv na plynárenství znásobují i rodinné vazby. Žije s Arnoštem Thonem, někdejším šéfem předlistopadového předchůdce Transgasu – Českého plynárenského podniku. Nyní působí jako člen dozorčí rady Jihomoravské plynárenské, kterou ovládá RWE. Thonův syn je navíc prezidentem polské divize RWE.
Právě stoprocentní zaměření Vitáskové na plyn ji mělo ze soutěže o post šéfa ERÚ diskvalifikovat. Dosavadní šéf Josef Fiřt se od ní distancoval v Radiožurnálu: „Skutečně tady problém paní Vitáskové je, protože je silně zaměřená plynařsky.
Předseda by měl být nejen apolitický, ale také odborně zdatný a neměl by být zatížen žádnou stranou. To znamená, že by předtím neměl pracovat v ČEZ, případně v plynárenství nebo v licencovaném subjektu.“ Zděšena je i teplárenská branže, která žije nikoli z plynu, ale z českého uhlí. A pochybují i ekologičtí experti na energetiku: „Regulační úřad musí hájit spotřebitele a podporovat moderní chytré technologie. Proto by mu měl šéfovat nezávislý expert, nikoli člověk spojený s některou z velkých energetických firem. Předsedu ERÚ neměly vybírat politické handly s mocnými firmami, ale konkurz,“ říká Martin Sedlák z Hnutí Duha.
Nástrahy v mocném úřadu
Vitáskovou tak čekají v čele ERÚ samé nástrahy. Úřad stanovuje každoročně netržní části cen energií, což je u maloodběratelů nejen asi polovina ceny elektřiny, ale i čtvrtina ceny plynu. Každé rozhodnutí kolem plynu a tepla ale bude kvůli osobě předsedkyně pod drobnohledem. Velkým problémem je i regulace energie z obnovitelných zdrojů. Fotovoltaický boom už musí zaplatit český daňový poplatník, Vitásková rozhodně nechce něco podobného opakovat s biomasou a bioplynem. Jasně se též vyslovila pro prolomení těžebních limitů a dostavbu Temelína.
Dalším velkým soustem, které může Vitáskové zaskočit, je rozšíření působnosti ERÚ. Novela energetického zákona z něj dělá mocnou instituci s nezávislým financováním a dozorovou pravomocí, což může zahrnovat i ranní přepadové kontroly firem a drakonické pokuty. Vitásková musí ukázat, že s novými pravomocemi umí chytře zacházet.
