I když tam Obama před veřejností zmínil přání mít s Ruskem dobré vztahy, musel přiznat, že chování Putinova režimu vůči sousedům a postoj k principům mezinárodního společenství to neumožňuje. Americký prezident však věří, že jediná cesta k udržitelnému hospodářskému růstu a rozvoji Ruska vede přes spolupráci Moskvy se světem.
Podobně Severoatlantická aliance týden předtím učinila marný pokus přimět Rusy ke vstřícnějším postojům, když se poprvé od ruské anexe Krymu přede dvěma lety sešla Rada NATO - Rusko. Šéf aliance Jens Stoltenberg prý nadále považuje udržení politického dialogu s Ruskem za důležité, ruská strana však projekty spolupráce považuje nadále za mrtvé.
Hlavní problém, který mezi Ruskem a Západem leží nedořešen, představuje vměšování Moskvy do ukrajinské suverenity. Západ dosud reagoval hlavně politickými a hospodářskými sankcemi, ale pokračující agresivita Ruska vůči Ukrajině a také pobaltským a tureckým hranicím NATO nutí k závažnějšímu přehodnocování postojů.
To se projevuje mimo jiné posilováním vojenského zabezpečení východoevropské části NATO za přímé účasti USA jako hlavního garanta strategické rovnováhy.
Česko ještě nepřišlo o důvěru NATO
Definitivní rozchod se současnou politikou Kremlu také naznačují i slova amerického ministra obrany Ashe Cartera, jenž na konci minulého týdne oznámil strategii „zadržování Ruska“. O sílícím rozkolu s Moskvou svědčí i Carterovo obviňování Ruska z principiálního narušování světového uspořádání. Leč ke studené, natož horké válce s Rusy se podle ministra obrany USA nechystají. Nicméně na slovech tolik nezáleží.
Co z toho pro Evropu vyplývá? Z bezpečnostního hlediska by měla být vůči Rusku mnohem obezřetnější než dosud. To ale do budoucna nevylučuje pěstování hospodářských vztahů.
V praxi to znamená nepodléhat ruským politickým vějičkám typu jednotné Evropy rozdělované jen americkými zájmy. To je obraz, s nímž Rusové rádi pracují zejména při podpoře různých evropských nacionalistů. Byznys, politiku, natož bezpečnost, by měly zkrátka oddělovat striktní hranice.
Je pochopitelné, že vzhledem k ruskému politickému a hospodářskému systému to nebude vždy snadné. Je to ale nutné. Důsledky ostatně pociťujeme i v Česku, kde náš slavjanofilský prezident přichází o jednoho spolupracovníka po druhém, protože se jim nedaří získávat bezpečnostní prověrky. Netřeba ale truchlit. Jeden český generál je dvojkou v bruselské centrále NATO a druhý vede univerzitu NATO v Římě. Takže důvěru Česko zjevně pořád má.
Autor je publicista
